close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Když se pohodovej Eurovíkend změní v survival

28. září 2014 v 13:47 | Nikita |  Itálie
Zážitky prej nemusej bejt dobrý... Stačí, když jsou silný...

Předminulej rok jsem na ulici v ČB potkala dvě studentky z Turecka, co byly díky Erasmu na VŠTE. Jelikož se měly už brzo vracet zpátky do TR a neviděly za celou dobu nic než Prahu a Budějce, tak jsem se rozhodla jim ukázat i některá další místa u nás na jihu. Po návštěvě Hluboký n./Vlt., Č. Krumlova, Červený Lhoty, Soběslavi, Tábora a i mojí vesnice jsme se rozhodly vydat na eurojízdu. Cílem byl Řím přes Vídeň

Den 1.
Koupili jsme si zpáteční jízdenku vlakem ČB-Velenice-F. Josef Hautpbahnhof za 890 Kč a pak ještě zpáteční jízdenku busem od Student Agency za 1600. Nemohly jsme využít studentskou slevu, protože jsme nasedaly až ve Vídni a ne v Brně... první pofidérnost cesty, ale s tím jsme se smířili, protože nebyl čas vymejšlet něco jinýho. Jako vždycky si beru "společný" sušenky (něco na styl sušenek Disco) na nejhorší časy a pro případ, že by byla chuť/ hlad. Cesta do Vídně utíkala celkem rychle a pohodlně. Meteorologové slibovali krásný počasí, ale to se po příjezdu do Vídně moc nekonalo, i když občas slunce vysvitlo. Na programu bylo několik hlavních památek jako Stephansdom, Rathaus, Opera, Hofburg a pak jsme se taky vydaly na průzkum ulic za hledáním živé turecké kultury. To se nám podařilo a dáváme si v turecké restauraci oběd.

Bohužel turečtí obyvatelé tohoto města maj dost daleko k těm, co žijou v Turecku, Fatma dokonce poznamenává, že se u nich říká:"A od Turků žijících v Evropě se budeš držet dál...". Dokonce jsme zjistily, že v městě má koncert i Sagopa Kajmer, jenže do toho zbejvalo ještě pár dní.
Celej den byl šílenej mráz, kterej nám znepříjemňoval pobyt v metropoli už od začátku. K večeru už jsme byly tak promrzlý, že jsme ukončily putování předčasně a chodily po knihkupectví, kde měly otevřeno snad do devíti hodin. Bus do Říma měl jet až v 23 h z Prátru. Jenže ten měl tak půlhodinový zpoždění. Docela jsme se těšily na to, jak se vyspíme a rozmrznem v buse.


Den 2.
Asi ve tři ráno jsme se vzbudili, když bus zastavil někde u hranic se Slovinskem a několik lidí začlo vystupovat. Když kolem nás procházela hnědovlasá holčina, začla Fatma nadšeně volat "Melita, Melita!". Byla to její spolužačka z VŠTE, která se už vracela domů. Tak se ještě jednou rozloučily a bus pokračoval dál. Stavilo se ještě v několika dalších městech, třeba takové Florencii... Po druhý hodině jsme dorazily na nádraží v Římě.

Před odchodem z autobusu se stevardka ptá :"Na kolik dní sem jedete?"
Odpovídám: "Jen na jeden. A zejtra zase s váma zpátky."
Stevardka: "Tak to moc času nemáte. Tak hodně foťte a zítra mi řeknete, jak se vám tu líbilo."
Ještě koukám na svou načrtlou mapu města- spíš těch hlavních památek a vyrážíme do ulic. Prvním naším cílem je Coloseum. Jdem k metru a tím se přesunujem až k němu. Krásně svítí slunce- dokonce je i teplo! Příjemná změna po Vídni. Procházíme si blízké okolí, fotíme, užíváme si... když v tom Fatmu napadne, že bysme mohly zkusit najít ubytování. Já jí předkládám, že je škoda hned něco hledat, když je tak krásnej den, a že bychom to měly začít řešit až večer. Nakonec podléhám a vydávám se s ní pěšky mimo centrum.

Cestou potkáváme týpka v oblečení římskýho vojáka, prej, že se s nim můžem zadara vyfotit. Po vyfocení s ním chce prachy- vydřidušství toto! Touláme se ulicemi, nakukujem do hotelů, penzionů... ale všude cena kolem 80 EUR. Navrhuju, že zkusíme protilehlou část města a opět vyrážíme metrem. Jenže! Nastupujem do metra, kolem Fatmy urychleně proěhne nějaká kráva, narazí do ní a hned se zas otáčí a z metra odchází. Říkáme si, že je asi fakt blbá... Chvilku na to jsme už dostatečně daleko od centra, je tma a po asi 20 minutách nacházíme místo, kde se nám relativně líbí a hlavně je pobyt tam i cenově dostupný. Recepční chce vidět pasy. Ejhle!


"Sakra! To neni možný!"
"Co?"
"Já nemam pas!"
"Hledej, třeba sis ho dala do jiný kapsy."
"Ne! Měla jsem ho v peněžence a tu tu fakt nemám! Ale ještě u metra jsem jí měla, vždyt jsme kupovaly ty jízdenky..."

Někdo jí okrad. Nejspíš ta blbá kráva. Vracíme se na metro a nahlašuju to ochrance metra. Ty s náma jedou projet několik stanic s tím, že se to děje poměrně často, ale většinou si zloději vezmou jen prachy a zbytek hoděj do kolejiště nebo do koše. Po víc jak hodině hledání nemáme v rukou nic. Dokonce potkáváme týpka, co se s náma fotil a ptá se, co se stalo... taky nám moh vrátit naše prachy! Ale nic... nakonec to jdem nahlásit na policii. Vzpomínám si, že jsme šly kolem jedný stanice, když jsme hledaly ubytování za Coloseem. Zvoním na cajty. Anglicky nemluvěj a tak se snažim vysvětlit, co se stalo italsky. Horko-těžko. Spíš si poitalštuju španělský slova. Cajti řikaj, že tohle neřeší oni, ale carabinieri... ani nám neotevřeli dveře...
Stojíme pořád u stanice a potkáváme starší babču, která se ptá, co se stalo. Od ní slyším slovo "rubato" a říkám si, že by to mohl bejt výraz pro "ukrást". Babča mi pak ukazuje, kde maj stanici Carabinieri- vtipný je, že i kolem nich jsme šly a já si fotila pomeranče, co jim tam rostly v zahradě. Vstupujem na stanici a já to začínám vysvětlovat-matlácky.

"En metro rubato dinero, passaporto y documento todo- tutto!"
"Chi??"
Rukama naznačuju, že to byla dlouhovlasá žena.
"Zigano?"
"Sí-creo."
A tak mě nechal sepisovat protokol s tím, co všechno ukradli. A já jsem si řikala, že by nás mohli nechat spát na stanici, když ví, že jsme bez peněz. Jako by to bylo v Turecku. Do protokolu jsme nechali zapsat pas, občanku, všechny peníze, flash disk (zapoměly jsme, že i jízdenku na vlak z Vídně do ČB)... celá procedura trvá tak 10 minut a pak nás policajti nechávaj odejít. Výtečně! Takže jdem zas na metro. Fatma brečí. V tom nás osloví dva lidi, Turkyně s manželem.
"Odkud jste a co se stalo?", říkáme, že ona je z Turecka, já z Čech, a že jí ukradli všechny doklady a peníze. Pán nám dává 50 EUR a ještě nás zvou, at jedem s nima, že společně zkusíme najít nějakej hotel a každej nám dávaj plátek pizzy. Nakonec se nám podaří sehnat ubytování za 45 EUR. Zabavuju i jednu turistickou mapu Říma a hledám tureckou ambasádu. Ta je kupodivu relativně blízko od místa, kde spíme. Jdem spát kolem 1-2 h ráno.

Den 3.
Hned ráno vycházíme směr ambasáda. Prší. Nemálo! Je i celkem zima. Čekáme než otevřou na ambasádě, s námi i další lidi. Vcházíme do místnosti a nějakej debil nás předbíhá. Dost rázně na něj slovně útočim. Lidi se nás snažej uklidnit, ale já argumentuju s tím, že nemáme čas ztrácet čas, protože nám za chvilku jede autobus do Vídně, a že on je zřejmě místní, tak i kdybysme my předběhli jeho, tak na to máme oprávněnej nárok.
Dostáváme se k okýnku, popisujem problém, prej nám vystaví prozatimní doklad, ale musíme jim dát několik pasových fotek. Tak běžně u sebe člověk nosí fotky sebe, hlavně mimo peněženku. Tak se vydáváme opět do ulic, v jednej ze stanic metra prej mají tu kabinku, kde se člověk může nechat vyfotit. Sypeme do ní 5 EUR a zkoušíme to. Máme fotky. Jdem zas rychle na ambasádu. Nakonec máme nakonec asi dvě hodiny do odjezdu busu.

Padá rozhodnutí, že rovnou pojedem na nádraží, Řím nás perfektně znechutil. Dáváme poslední mince na cestu do automatu na lístek. Procházíme turniketem, když se na nás nalepí dva týpci a procházej s náma bez placení. Ohlídnem se a tam nějaký smetáci, co byli taky na amasádě. Nadávám se, jestli nejsou dementní, když ví, že nám všecko ukradli a neni jim blbý s náma lézt zadara, aniž by sami něco zaplatili, zatímco my za to daly poslední mince. Jeden z nich se omlouvá a nabízí nám, že nám aspon ukážou některý památky, Fatma souhlasí. Hodně rychle stíháme prolítnout Vatikán i Fontánu lásky a vydáváme se opět na metro. Loučíme se s nima, kupujou nám lístky a říkaj, že metro jezdí každý tři minuty. Máme půl hodiny do odjezdu busu. Paráda. Sejdem dolu ke kolejišti a čekáme.


V protějším směru to jezdí fakt každý tři minuty, ale my čekáme. 3 minuty, 4 minuty, 5 minut... až 11! Za tu dobu se tam nakupilo i hafo lidí. Rozkaz zněl jasně, dostat se do metra za každou cenu. Tlačíme se jak sardinky, ale jsme tam. I kvůli návalu nástup a výstup trvá o něco dýl. Blížíme se k nádru, ale už nám zbývá jen 6 minut, 5 minut, 4 minuty do odjezdu. Vymýšlím akční plán, že jak dojedem na stanici, vyskočíme z metra (už se probouráváme skrz lidi za jízdy)- já rychle poběžim na nástupiště a Fatma půjde rychlejc k silnici, že kdybych to já nestihla, tak stopne bus tam. Dobíhám na nástupiště na minutu přesně. Žádnej žluťák tam ale neni! Trochu panika! Rozhlížím se všude kolem, jestli nezměnili místo odjezdu. Nikde nic, jen jiný busy. Běžim za Fatmou na silnici, ta prej náš bus taky neviděla. Jenže na silnici už byla minimálně 2 minuty před odjezdem. Ten bus jel prostě dřív, než měl. A ještě ta ženská věděla o tom, že s nima máme jet! Luxusní situace. Bez peněz, bez autousu, bez jízdenky na vlak v hnusným studeným počasí. Lejt nepřestává. Fatma se hroutí a neni schopná něco dělat, mě napadá začít obíhat různý společnosti, jestli nepojedou do Rakouska/Slovenska/Česka ještě dneska a za kolik. Nevim, jestli jsem zmiňovala, že jsem se potřebovala dostat dom, co nejdřív, protože 2 dny na to jsem měla zkoušku z Daňovýho systému...

Do Vídně jede jen jediná společnost, ale za každou chce 45 EUR. Dohromady máme 55. To už lehce začíná dopadat krize i na mě. Všimnou si nás postarší chlápci-Araboví a ptají se, co se stalo. Opět jim vyprávím story o tom, jak nás okradli, s tím, že nám i ujel autobus a ted se ani nemáme, jak dostat jinam, noc se blíží a nemáme, kde spát. Že jsem sice našla us do Vídně, ale na něj pro změnu nemáme peníze. (Pozn.: Přemejšlely jsme o tom přežít noc na nádraží, ale začli se tam stahovat divný lidi, něco jako do Sharewoodu v Praze u Hlaváku).
Jeden z nich se ptá: "Kolik peněz vám chybí na autobus?"
Říkám: "Tak 30 EUR."
Chvilku mluví s ostatními a dává mi 30. Fatmě ještě dodává 10. Ani nevíme, jak projevit vděčnost a je nám to fakt blbý.
Jdu nám koupit jízdenky. Bus odjíždí v 19 h.

Do odjezdu zbejvá několik hodin. Sedíme na lavičce, pořád prší. Asi nevypadáme nejnadšenějc, protože se u nás zastavuje babča a prohlašuje něco na styl: "Chudinky. Bude líp!" Zjišťujem, že na nádraží je malý bistro a nenápadně se tam vtíráme. Sedíme v úplným rohu místnosti. Dochází nám, že za poslední dva dny jsme nejedly nic než tu pizzu. Vyndavám společný sušenky a každá si dáváme jednu. Jenže máme i žízeň- naposled jsme pily vodu z kohoutku na hotelu večer. Přichází další krize, kdy si střídavě děkujem za to, že jsme spolu, pak si pro změnu předkládáme, čí vina to je, pak se zas usmiřujem a snažíme se to vidět pozitivně. Jenže i v bistru je šílená kosa, od dveří na nás fouká.... beru si papír a kreslím si. Kolem 18.h k nám přichází jeden mladej chlápek s tím, že viděl, jak se bavíme s Arabama, a že on sám je z Alžíru. Kupuje nám Picolo, je nám trapný mu říct, že máme spíš žízen třeba na vodu nebo limonádu. Kafe nás spíš dehydruje ještě o něco víc. Před sedmou nastupujem do autobusu a vyrážíme. Vevnitř se netopí. I v buse mrznem, víc než dost. Tak se aspoň snažíme bavit o ožehavých tématech, abychom rozproudily krev v žilách (i tepnách).

Den 4.
Pořád zima, ujídáme sušenky. Na benzínce jsme si natočily do 0,5 l PET vodu. V autobuse se o ní dělíme. Přejíždíme přes Rakousko. Tu nás staví policajti v civilu. V dopravním prostředku nás jede jen tak 12. Různí cizinci. Policajti kontrolujou naše doklady, Fatma jim dává papír z ambasády, říkám si, že je štěstí, že jsme si ho nechali vydat. Pokračují dál busem a ob sedačku za náma na druhý straně sedí Ukrajinci. Kluk ukazuje pas, holka žádnej nemá:
"Já jsem svuj pas ztratila."
"A kdy?", ptá se policajt.
"Minulý léto."
Hm, kdyby aspon řekla, že před pár dnama, nakonec jim dali pokutu a nechali nás pokračovat v cestě.
Dorazili jsme na předměstí Vídně, do nějakýho divnýho podstřeší. Tam cesta busem končí. Fakt super. Do města se dostáváme jen tím, že se pořád někoho ptáme, kus jedem MHD. Na zbytek už nemáme moc peněz (za těch pár šušnů, co máme si chcem koupit aspon něco k pití a jídlu) a tak jdem opět pěšky několik kilometrů. Dehydrace se začíná projevovat, ale ne tím, že bych cejtila žízeň, ten pocit už mě opustil, ale šíleně moc mě bolí v uších. Hrozně moc!
Konečně se dobelháváme k nádru, před ním je kebab. Objednáváme si vyloženě slovy "To nejlevnější, co tu máte, můžem dát jen 5 EUR." Pán (Turek) se podiví a začal se vyptávat, povídáme o krádeži, tom jak nám ujel bus, jak Fatma ještě nemá jízdenku na vlak, která ji byla taky ukradena. Pán nám dává napít vody a volá na svýho syna, at nám dá každej ještě limonádu a pak nám dává kebab- všechno zadarmo. Vděčnost na třetí.
Jdu zjistit na vlakáč, kolik stojí jízdenka do ČB. Jednosměrná 30 EUR. To fakt potěší... vzpomínám si, že mam v peněžence českou tisícovku a tak obíhám všechny otevřený banky v okolí. Nakonec v Raiffeissen vyměňujem. Kupujem jízdenku a stíháme předposlední vlak. Hned a hranicí přestupujem a já pak ještě jednou v Budějcích. Dá se říct, že mám zas žízen, ale neni čas, protože jinak bych nestihla poslední spoj. V noci se vydávám na pochod domů- obvyklých 10 km.

(Pozn.: Obě jsme pak byly nemocný. Já jsem se vydala na zkoušku z Daní. Nemohla jsem skoro ani mluvit a vyučující mi dovolil přijít na další termín. Za tři dny jsme snědly každá jeden kousek pizzy, 8 sušenek a za dva dny vypily půl litru vody. Řím fakt nemáme v lásce. Dokonce ani fotky odtamtud mě netěší...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 24. února 2015 v 16:00 | Reagovat

Spoustu tipů na cestování po Evropě najdete tu http://www.euvikend.cz/ Já už mám pro letošek vybráno, co vy?

2 Dáša Dáša | E-mail | 24. dubna 2015 v 13:43 | Reagovat

Já osobně miluju poznávací zájezdy, jelikož nerada ležím jak placka někde na stejném místě, tak když různě přejíždíme na další místa, tak mě to baví.Tento rok už máme jasno - zde http://www.topsleva.cz/pobyty/poznavaci-zajezdy jsem si pořídili zájezd po Turecku:)

3 žaneta žaneta | 27. března 2019 v 20:02 | Reagovat

Vidíš, nikdy nevíš co se může stát. Já proto nikdy přípravu na žádný výlet nepodceňuji a vždycky si balím plnohodnotnou outdoor výbavu z army shopu https://armik.cz/ , díky které jsem vždy o něco klidnější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama