close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kurdské imprese

8. srpna 2014 v 8:13 | Nikita |  Turecko
Existuje milion důvodů, proč cestovat. Ale taky dost důvodů k tomu, se cestou někde zastavit aspoň na chvíli. Někdy se toho děje mnohem víc, když se člověk octne na neznámým místě a zůstane tam, než když uráží míle a míle vstříc novým dobrodružstvím. Tohle jsou moje postřehy z asimilace do kurdské rodiny, ale i ze života v jednom z nejhorších měst TR- Batmanu.


Doprava na kurdský způsob

Letadlem- Nejrychlejším způsobem, jak se rychle a poměrně snadno dostat do kurdský části Turecka je tam letět.
Letištní kontrola na vnitrostátní části je o dost tvrdší než na tom mezinárodním. Poprvé mě nechtěli pustit dál kvůli českýmu sklu, systém jim detekoval obsah olova, ale nakonec mě pustili díky členovi rodiny, do níž jsem jela poté, co kladně odpověděl na otázku "Kámo, ty seš voják?". Letět na kurdský území často znamená bát se celou cestu o to, jestli se letadlo někde cestou nezřítí- alespoň Kurdi celou cestu dost lamentujou, že Turkům dávaj super moderní letadla, ale do "Kurdistánu" nasaděj nějakej model, co má již dávno za zenitem, a ukterýho je zázrak, že se nerozpadne během letu.
Zajímavý jsou ovšem i letiště v kurdských městech. Velikostí asi tak stejná jako hala na vlakovým nádru v Budějcích. A třeba Batman ještě donedávna neměl civilní letiště, takže se lítalo na to vojenský. Je zajímavý se dostávat z letiště za pomoci vojenský eskorty.
Busem- Další hodně oblíbeným dopravním prostředkem na zdolání vzdálenosti je bus, cesta však trvá kolem 20 h, v závislosti na tom, kam se chcete dostat. Cestu busem zpříjemňuje televize, něco k pití zadarmo a pohodlné sedačky. Taky fakt, že autobusovejch společností tam jezdí celkem dost. Horší už to je s místníma, který se nebojí vzít na dlouhotrvající cestu i svoje maličké potomstvo- a to od úplných miminek. Je až obdivuhodné, jak jim nevadí mít na klíně celou cestu mimino nebo čtyřleté dítě. Čím víc malých dětí v buse, tím menší klid.
Autem- Vzdálenosti jsou větší než v ČR, největší oblibě se těší bílá barva, protože na ní není tolik vidět prach z cest nebo i písek ze Sýrie, na který si Kurdi dost často stěžují. Pravidlo silničního provozu na křizovatkách bez semaforů je právo prvního- kdo přijede na křižovatku jako první jí i jako první opouští.
Vlakem- Vlakem místní radši moc necestují, jednak cesta s ním prý trvá o dost dýl, neboť staví v každém zapadákově a ještě se v něm člověk často stane snadno obětí trestního činu.
Dolmuš- Něco jako minibus. U Kurdů velice populární dopravní prostředek, slouží jako MHD s mnoha zastávkami na znamení, ale i jako vozidlo, co vás doveze i poměrně daleko- do některých dalších měst. Platí se během jízdy tomu, kdo sedí vedle řidiče. Muži pouštějí sednout ženy a mladší nechávají sedět starší spolucestovatele.


Příchod k místním a komunikace

Po mém příjezdu do místa mého dočasného bydliště mě čekal první úkol. Políbit všechny starší v domě na hřbet ruky a pak na něj přitisknout i čelo, je to symbol respektu a tímhle způsobem zdraví i děti své rodiče, pokud jsou na nějakou dobu mimo dům. Spoustu lidí umí turecky, ale i dneska se najdou ti, kteří umí jen kurdsky, na druhou stranu existujou i mladší tací, co i přes to, že jsou Kurdi, kurdsky neumí. Dřív v Turecku vládla silná prohibice používání kurdštiny.
Doma ovšem většina rodin stejně kurdsky mluvila, někteří bez toho, aby používali turečtinu. Děti tak často přicházely do škol a nerozuměly skoro ničemu. Podobný šok jsem prožila po příjezdu. Měsíc před tím, než jsem vyrazikla do Turecka, jsem se dostala na Slovensko, kde jsem shodou okolností neplánovaně tlumočila turečtinu, v tý době jsem si řikala, že jsem fakt borka, když všemu rozumim a oni rozuměj mně. Jenže to byli Turci od Ankary... Když jsem přijela do Batmanu, tak jsem se první den cejtila jak debil, špatně jsem rozuměla, nářečí si vybíralo svou daň. Mimo to se do věty často vloudil i kurdský výraz... V rodině, kde jsem žila se kurdština používala dost často, často i míchaně s turečtinou- půl příběhu se řeklo turecky, zbytek kurdsky. Babička pro změnu mluvila výhradně kurdsky. Naštěstí jsem nebyla jediná, kdo v rodině kurdštině nerozuměl, snad ještě hůř než já na tom byl nejmladší syn (11 let). Jenže ten se se mnou ze začátku vůbec nebavil, vlastně mě ani nepozdravil, první dva tejdny se mi dokonce vyhejbal. To mě docela mrzelo. Po dvouch tejdnech se to zlomilo dost nečekaně. Nejdřív, když se kupovala čokoládová zmrzlina a já řekla, že mi čokoládová nechutná a on se poprvý ozval:"Že jo, ta čokoládová je taková hnusná, já to furt řikam". Nakonec se z nás stali parťáci.
Jinak se kluci baví s klukama a holky s holkama. Když někoho chcete potěšit tím, že mu něco pochválíte (třeba náramek), dají vám to jako dárek. Jinak Turci přišli s teorií, že kurdština je jiná jen kvůli tomu, že Kurdi žili v horských oblastech, zatímco Turci byli v údolích, takže časem se jim ta turečtina přeformovala, jak ji pozapomněli.


Jídlo a stolování

V kurdské kuchyni se dost používá zelenina a jehněčí. Nic se nejí bez chleba. Těch druhů chleba je v "Kurdsitánu" strašně moc, všechny mají svůj název. Lidi milujou pikniky a grilování, ale i když se nevyrazí do přírody, griluje se aspoň na balkoně. Městem se line vůně pečenýho masíčka. V městě i vesnici se najdou pece na "takové to domácí opékání", v nich si můžete udělat vlastní chleba, nebo třeba jen opéct papričky... Jídlo je tu hooodně pálivý, prvním den mi nejspíš šla pára i z uší. Jí se na zemi v sedě, jídlo má obvykle několik chodů, každý si nabírá tolik, kolik chce. I když už jste přejedený, stejně vás ještě nutí toho sníst víc. Oběd tu prakticky neexistuje, zatímco při snídani a večeři se "podlaha až prohýbá". Přes celý den se pije čaj. Všude.
Jinak v oblibě jsou i kavárničky, hlavně ty venkovní. Do nich tu sice chodí jen muži, ale nejroztomilejší jsou staříci, kteří vysedávají před kavárnami na mini židličkách a mastěj domino nebo hru 101.


Návštěvy, procházky a orientační smysl

Když řeknete, že se jdete jen tak projít, budete dost podezřelí. Zdejší se totiž procházet nechodí, buď jdou něco zařizovat, nebo nakupovat, popřípadě na návštěvu k příbuzným anebo kamarádům. O tom, kdo se jen tak fláká po ulicích kolujou drby. Batman je město s mentalitou vesnice. Vlastně se v některých částech vesnici i podobá. Vzniklo až poté, co se v okolí našla ropa (v r. 1955). Dokonce i symbolem města je ropná věž. Začlo se utvářet město, ale původní obyvatelé, dokonce i obyvatelé, co do města přicházely z okolních vsí odmítali vzdát se způsobu dosavadního života a tak tu i v městě mají chlívek s krávou, kozou, slepicema...
Na návštěvy tu můžete zajít klidně i o půlnoci, i když to už není úplně slušný, pokud nepřijíždíte zdaleka. Na návštěvě vždycky dostanete něco k zakousnutí a k pití většinou čaj nebo pravou tureckou kávu. Zajímavej zážitek mám z cesty, kdy jsem se rozhodla navštívit asi 140 km vzdálené městečko, kde jsem potkala Američanku, co cestovala sama. Doma jsem pak dostala vynadáno, že jsem jí nepozvala na návštěvu a nenabídla jí jídlo a nocleh "u nás".
Jinak jsem nikdy nechodila sama, ne, že by místní ženy samy nechodily, ale spíš pro to, že se báli o mojí bezpečnost. S modrýma očima a cizím vzezřením jsem moc nenápadná nebyla... navíc to bylo pořád ještě v době, kdy probíhaly boje mezi kurdskými separatisty a tureckou armádou. I když ve městech byl relativní klid.
Co ale dokáže nejvíc šokovat místní je to, že máte orientační smysl. Oni často nejsou schopní ani dorazit přes město ke svým příbuzným a nechápou, jak si můžete pamatovat cestu, i když jste tam šli jednou v životě. Dokonce se se mnou hádali, že bydlí ještě dál, ale já se nenechala odbýt a šla klepat do jistého baráku na dveře. Byli v šoku, když z dveří vyšla tetička, ke které měli namířeno. Krom toho dokážu ledaskam dojít i tím, že prostě vím směr...


Svatby

Svatby jsou přes léto snad všude po městě. Lidí na ně chodí tak 200-500 a i vy se můžete zajít na nějakou kouknout, beztak nejspíš zjistíte, že některý z vašich příbuzných tam už je a tak se vlastně jen přidáte k rodině. Kurdi tancují své kruhové společné tance jako halay, šemamme a delilo... Z písničky Šemamme už za dva měsíce nejednomu člověku hrabe, ta písnička se totiž hraje na KAŽDÝ svatbě. Ještě větší řežba je pro našince REWAND. To si schválně zkuste najít na youtube. Jinak se nevěstě dává zlato, čím víc zlata, tím líp a společně se ženichem se jim dávají i peníze, ty se připichují přímo na oblečení. Když přiíždíte na svatbu z dálky, můžete přespat třeba v domě rodiny ženicha. Večer před svatbou se ještě koná hennová noc, která je něco jako rozlučka se svobodou, jen je narozdíl od těch našich pouze pro ženy. Ženich má smůlu a rozlučku nemá. Až na konec oslavy se účastní té něvěstiny, kdy mu na prst dávají hennu a ženě hennu dávají do dlaně s tím, že ona musí odmítat otevřít ruku a musí ji pevně sevřít. Nejdřív jsem nechápala proč, ale důvodem je to, že společně s hennou ji tam vloží i kousek zlata. To, že nechce ruku otevřít symbolizuje, že by si mládence vzala i bez toho, aby ji někdo musel dávat zlato. Na svatbě pak mají za úkol tancovat nejvíc přímí příbuzní obou a potom taky jejich nejbližší kamarádi. Nevěsta s ženichem netancují skoro vůbec. Za to nevěsta vydatně tancuje na svojí hennové noci.


Policie, armáda, zbraně a občanka

Na jihovýchodě se vám často stane, že vás jen tak zastaví vojáci. Nás jednou stavili i s tankem. Většinou jen zkontrolují osobní doklady a pustí vás dál. Takže je nezbyté s sebou nosit občanku. Můžete si říct, že jako cizinec přece předložíte pas. To však mnohé z nich netankuje a i tak po vás občanku budou vyžadovat. Většinou vám tu vaší vrátí záhy. Stejně jí nerozumí. Jak už jsem psala výše, byla jsem na jihovýchodě v době, kdy ještě zdaleka nevládl mír a byly čtyři zony, kde se kdykoliv mohlo stát cokoliv- Hakkari, Tunceli, Batman a Diyarbakir.
Práce a hlavně rychlost příjezdu sanitky i policie k incidentům je až zarážející. Na místě činu jsou do pěti minut, akorátže ne vždycky odhadnou, koho by zrovna měli vyšetřovat/ ošetřovat. Jednou jsem po incidentu hlídala životní funkce mladého muže, který ležel na zemi jak mrtvola. Záchranáři se koukli na něj a proshlásili "Tady se nedá nic dělat", do toho policajti na mě naléhali, kam mě pobodali a já řvala na všechny, že ten člověk ještě žije, a že mi nic neni. Když jsem popsala celou událost, tak mi policajti řekli, at ukážu občanku. Když jsem jim řekla, že jsem cizinka a dam jim pas, tak důrazně tvrdili, že jim musim ukázat i tu občanku. A prej at se umyju, převlíknu a jdu s nima na stanici sepsat protokol. Nechápala jsem, proč se mám převlíkat... zjistila jsem to až při pohledu do zrcadla, když jsem byla celá od krve. Jinak kromě policejní stanice jsem se dostala ještě do vojenský nemocnice. Tam mě nějakej "odborník" nechal čekat v rentgenovací místnosti, kde zrovna zkoumali polomrtvého mladíka a mě nedali nic na odstínění záření.
Pak jsme ještě museli na výslech k vojákům a až potom jsme sepisovali protokol na policejní stanici. Opět alfou omegou byla moje občanka, pas nikoho netankoval. A tak mě Turecko naučilo nosit občanku. No, Česko mě to pak dost rychle odnaučilo. Jenže těch incidentů, při kterých jsem svědčila na cajtech bylo víc a nakonec jsem se dostala do fáze, kdy jsem si sama chodila po stanici, dělala si čaj, policajti mi kupovali jídlo, dokonce jsem mohla i na policejní komp nebo sledovat televizi. To se vám v Česku asi nestane. Jinak se u policajtů v TR dá i zadarmo přespat.
Ještě něco k těm zbraním... nejspíš každá domácnost doma nějakou má- pečlivě schovanou. At už pistol, brokovnici nebo třeba samopal. Dřív to tu bylo hodně ostrý. Byly doby, kdy se normálně na ulicích střílelo, za dob před 20 lety se dokonce do dění míchal i Hizbulláh, takže místní mají fakt "solidní" zážitky z dětství, když šli třeba do školy a najednou se začlo střílet, kulky jim lítaly kolem hlavy a viděli i lidi umírat přímo na ulici. Bohužel, i přesto, že k takovejm konfliktům dneska nedochází, zrovna můj mladej oblíbenec má "zážitek" z cesty do školy před třema rokama, kdy ho zničeho nic přepad nějakej chlápek a pobodal do břicha.
Jinak tu policajti maj dost práce i kvůli domácím lupičům. V Turecku má každá vdaná žena zlato, kteréí se stává slibnou kořistí. Hlavně po svatbě je třeba být opatrný i ve vlastním baráku. A tak člověk spí s pistolí a nožem pod polštářem. V místnosti, kde spíte máte dokonce ze zákona právo zloděje zastřelit. Sranda je v tom, že Kurdi spí kdekoliv na matracích- v obejváku, pokoji i kuchyni, takže vlastně můžete zloděje sejmout kdekoliv.
Jinak ani ozbrojený složky se nebojej někoho jen tak "lehce" sejmout na ulici třeba vodníma dělama nebo slzným plynem. A děti se zas nebojej házet šutry po obrněnejch transportérech. Akorátže tady se to dělalo i preventivně, třeba při oslavách svátků newroz (vzpoměnte si, jakej byl humbuk minulej rok kvůli vodním dělům a plynu nasazenýmu proti protestujícím v Istanbulu,... když se ale dělama a plynem útočí na Kurdy jen tak, aniž by něco prováděli, tak se o tom nikde nedovíte, maximálně s nějakým doprovodoným textem typu "turecké armáda pacifikuje kurdské povstalce).


Památky a příroda

Kurdistán je jako ostatně celé Turecko hodně ovlivněn různými historickými událostmi a civilizacemi. Právě zde je oblast pověstné Mezopotámie. Jenže se tu těch říší prostřídalo víc- dokonce zde nějakou dobu měla vliv i Byzance, Řím, různé turecké dynastie a i kurdské kmeny, dokonce i Arméni. Architektura je tu značně orientální a nadmíru uchvacující. Jenže se sem nikdy nevydávalo moc turistů tyto krásy spatřit, protože dřív tu byla válečná zona. Dneska už je situace jiná a je právě ideální čas na to se do těchto koutů vydat. Možná na některých místech i poslední šance.
Těch památek je po celým Turecku obecně tolik, že vláda je nestíhá chránit. A ty kurdské tak stojí až na posledním místě, s výjimkou třeba takového Mardinu, který je pod ochranou UNESCO.
Podobně jako s památkami, ba ještě mnohem hůř to je s přírodou. Země tu je velmi členitá, ale jaksi vyprahlá. Svádělo by to k tomu myslet si, že tu odjakživa byla polopoušt, ale právě opak je pravdou. Dřív tu byly lesy, jenže ty byly za táhlých turecko-kurdských bojích vypáleny do mrtě. Turecká armáda je schálně vypalovala, protože se v nich prý schovávali ty "kurdští teroristi".
Jinak pro ty z vás, který baví pozorovat živou a zachovalou kulturu místních, tak je tahle část Turecka ideální.
Těch míst, který je vhodný navštívit je tolik, že je snad lepší, aby si člověk sám zvolil destinace podle toho, co ho nejvíc přitahuje. Ale pro inspiraci zmíním třeba Sanli Urfu, Mardin, Midyat, Nemrut, Diyarbakir, Harran, Erzurum, Van.
V Turecku je jednou velkou výhodou to, že velice rychle zpřístupnuje vykopávky, na některých místech se tak dokonce můžete střetnout ještě s archeology, kteří vydatně pracují.


Horko, koupání v řece, zemětřesení a písek ze Sýrie

S tím, jak tu vymizely lesy se objevil nový problém- je nehorázně sucho a horko. Za celý léto prší třeba jen jednou. Teploty jsou tak vysoké, že lidi radši z domů nevychází přes den vůbec, pokud nemusí. Za to k večeru je na ulicích celkem dobrý ruch. Říká se, že oblast Batman-Mardin jsou nejteplejšími v rámci Turecka. Pro lepší termoregulaci organismu lidi pijou ten čaj. Ve městech se i polejvaj silnice vodou z hadice, ale to podle mě ničemu nepomáhá a je to zbytečný plýtvání vodou.
Určitě jste slyšeli o legendárních řekách Eufrat a Tigris, ty protékají právě "Kurdistánem". Čistější řeky jsem v životě neviděla (no, i když třeba u Hasankeyfu je voda kalná dost). V horku to svádí k tomu se v nich koupat, akorátže voda je víc než studená, nejeden člověk si vysloužil kolaps. Krom toho je tu nebezpečí, pokud rádi plavete, že zrovna bude den, kdy se upouští přehrady a v řekách se tvoří silné proudy a víry, které usmrtily už poměrně dost lidí. Krom toho se třeba v bájném Tigridu (turecky se řeka jmenuje Dicle) můžete setkat se sladkovodními krabi a dokonce i žraloky. Když jsem tam byla já, tak nějaký matlák vypustil do řeky krokodýly, byla i vypsaná odměna na jejich zabití.
Celé Turecko leží na celkem značně geoaktivním území. Je tu anatolská litosférická deska, denně jsou zemětřesení, i když ta slabá člověk ani nevnímá. Občas bývají i silná. Možná si vzpomenete na velké zemětřesení u jezera Van. Já jsem zažila zemětřesení právě v kurdské části asi třikrát (resp. třikrát jsem to cítila). Poprvé to bylo v noci, kdy jsem myslela, že mi děti lomcujou s postelí a probudim se a nikde nikdo. Po druhý přes den, kdy si spolubydlící začali stěžovat na bolesti hlavy stylem "Bud mě ted děsně bolí hlava sama od sebe, nebo je zemětřesení". Tehdy jsem se naučila kontrolovat lustr.
Krom prachu a sucha život sužuje taky písek ze Sýrie, kterej sem občas zavane a "domorodci" na něj dost nadávaj. Kvůli tomu vládne u aut barva bílá. Ale taky se kvůli písku uklízí intenzivně i na balkoně= každý den. Akorátže kurdský způsob úklidu je trochu jiný než ten náš. Řídej se snad heslem "Čím víc vody, tím líp." A tak se na balkon lejou hektolitry... to, že to pak teče na balkon třeba k sousedům dole, to nevadí.


A to je asi tak všechno, co mě momentálně napadá... život v oblasti jako je tahle má hodně, co do sebe. I když se vám tam všelicos třeba zpočátku nelíbí a nezdá, postupem času vás to pohltí a začne vám to chybět.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | E-mail | Web | 9. září 2014 v 20:36 | Reagovat

Zdravím!
Tvůj blog byl zařazen do výběru toho nejlepšího ze světa blogů na http://blogosvet.blog.cz!
Do chodu Blogosvěta se můžeš zapojit i Ty – doporuč zajímavé články, které nám unikly (můžou být i Tvé vlastní) nebo objev nové autory. Hezky den! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama