Ukrajina aneb jak jsme Nepřešli Zakarpatiji i pojednání o tom, jak nás Ukrajinky nemají rády.
1.den
Vlakem se s osmi kamarády přesouváme ku Praze. Z Hlavního nádraží volíme taktický přesun pěšky na Florenc, odkud jedem žlutým busem až do Košic (SK). Na Florenci se setkáváme s dalšími 4 spolucestujícími. V autobuse užíváme luxusu, který si ovšem nemůžeme dovolit, jelikož nám nefungujou ani ty sluchátka, co nám půjčili. Až do Brna otravujem stewardku s tím, že si dáme horkou čokoládu.... přichází noc.
2. den
Do Košic se dostáváme celkem v pohodě, až na to, že se zpožděním, bus do Užgorodu nám málem ujíždí. Díky časové tísni musíme přijmout nevýhodný kurz česká koruna: slovenská koruna= 1:1. Blížíme se k hranicím, když v tom se na mě obrací dva Slováci, co sedí před námi a ptají se, jestli jedem do hor. Odpovídám kladně a ptám se, co plánujou oni. Prej nakoupit cigára a vodku... Jeden se uvědoměle ptá, jestli jsme si vyplnili víza. To nás dosti vyděsí, jelikož nemáme nic a ani nic, co by bylo vízu aspon trochu podobné. Aktivně dojde za řidičem, ten chvíli pobíhá kolem celníků a vrací se zpátky i s formuláři. My je narychlo vyplnujem.
Ještě dopoledne se dostáváme do Užgorodu, kde se pokoušíme směnit peníze. Nalepuje se na nás jakýsi vekslák s tím, že má vskutku výhodný kurz. Ale radši dáváme přednsot bance před kšeftováním na ulici. Bus do Usť Čorné nám jede až v 16 h, tak se vydáváme na prohlídku města. Ve městě na nás dělá největší dojem pravoslavná katedrála se zlatou kopulí a zákazem vstupu bez dlouhého oblečení a šátku. Ochutnáváme místní zmrzlinu- ta je víc než dobrá.
1.den
Vlakem se s osmi kamarády přesouváme ku Praze. Z Hlavního nádraží volíme taktický přesun pěšky na Florenc, odkud jedem žlutým busem až do Košic (SK). Na Florenci se setkáváme s dalšími 4 spolucestujícími. V autobuse užíváme luxusu, který si ovšem nemůžeme dovolit, jelikož nám nefungujou ani ty sluchátka, co nám půjčili. Až do Brna otravujem stewardku s tím, že si dáme horkou čokoládu.... přichází noc.
2. den
Do Košic se dostáváme celkem v pohodě, až na to, že se zpožděním, bus do Užgorodu nám málem ujíždí. Díky časové tísni musíme přijmout nevýhodný kurz česká koruna: slovenská koruna= 1:1. Blížíme se k hranicím, když v tom se na mě obrací dva Slováci, co sedí před námi a ptají se, jestli jedem do hor. Odpovídám kladně a ptám se, co plánujou oni. Prej nakoupit cigára a vodku... Jeden se uvědoměle ptá, jestli jsme si vyplnili víza. To nás dosti vyděsí, jelikož nemáme nic a ani nic, co by bylo vízu aspon trochu podobné. Aktivně dojde za řidičem, ten chvíli pobíhá kolem celníků a vrací se zpátky i s formuláři. My je narychlo vyplnujem.
Ještě dopoledne se dostáváme do Užgorodu, kde se pokoušíme směnit peníze. Nalepuje se na nás jakýsi vekslák s tím, že má vskutku výhodný kurz. Ale radši dáváme přednsot bance před kšeftováním na ulici. Bus do Usť Čorné nám jede až v 16 h, tak se vydáváme na prohlídku města. Ve městě na nás dělá největší dojem pravoslavná katedrála se zlatou kopulí a zákazem vstupu bez dlouhého oblečení a šátku. Ochutnáváme místní zmrzlinu- ta je víc než dobrá.
Jdeme na autobus, nebo spíš polorozpadlý minibus z roku raz dva, který nás má hodit do Usť Čorné. Cesta je vyčerpávající, prší, minibus po rozbitých cestách poskakuje a pohled z jednoho nekonečného pole kukuřice na další nekonečné pole kukuřice je uspávající. Po asi čtyřech hodinách stavíme ve vesnici, kde se mění řidiči. Nějaká babuša tam otrhává trávu a rovnou jí jí. Po další půl hodině jsme v cíli. Už se dost smráká, tak hledáme místo, kde rozložit stany. Kempujem na bývalém nádraží vedle řeky, akorátže tu už není ani ta budova a skoro už ani ty koleje.

3. den
V noci nás budí bouřka a vytrvalý déšť. Pro dva z nás to vůbec není příjemné, jelikož si v domění krásného počasí s sebou vzali stan vhodný tak leda někam do pouště. Ovšem ráno k jejich pseudostanu přibíhá i jakovlk (možná opravdu vlk) a žere jim snídani. To nepotěší. Vaříme si v ešusu čaj a pojídáme chleba s paštikou. Díky rannímu vaření zjišťujeme, že vařič, který jsme vyfasovali, a který táhnu, je nefunkční. Už sice neprší, ale pod mrakem je pořád. Vydáváme se na výstup do příšernýho krpálu, bohužel náklon krajiny se v průběhu dne moc nemění. Les je chvílemi smrkový, jindy zas bukový,... tu a tam jdeme kousek i po rozkvetlých loukách, z kterých se nám konečně otevírají výhledy. Pořád stoupáme až dojdeme k místu, co vypadá jak vrchol. Máme dojem, že jsme na kótě 1362, tak si v klidu vychutnáváme pozdní oběd. To, že ještě zdaleka nejsme tam, kde jsme být chtěli nám osvětlují nařachaní Rusové. Pokračujem v cestě a zničehož nic se motáme v bukovém lese (turistická značka vedoucí z Ust Čorné zmizela již dávno). Bukový les houstne a začínáme myslet na medvědy... skoro je už cítíme. Vracíme se zpátky na nedalekou louku, začíná pršet. Stavíme stany a vaříme si večeři. Opět celou noc prší.

4. den
Konečně příjemné počasí, vypadá to na fajnový den, když najdem správnou cestu, co nás dovede tam, kam chcem.
Rusové nás opět potkávají a vyvádí nás z omylu, že bysme mohli být už na bodu 1362. Rukou nám ukazují správnou cestu bukovým lesem. Dál jdeme chvíli po rovině, chvíli do kopce, chvíli z kopce, po něm přichází ještě horší kopec, naštěstí krátký, škrábáme rukama v bahně, chytáme se větví, stromů i trávy... konečně docházíme na poloninu, ovšem nebe už je zase pod mrakem. Najedou se jde krásně... Netrvá dlouho a zdoláváme vrchol- Tempu. Urychleně se fotíme, mraky se rozmnožují a my pojídáme chleba, tentokrát se salámem. Dost fouká a nemáme už skoro žádnou vodu. Klucí se odhodlali a šli pro ní až k nepříliš blízkému prameni. Vítr neustává a nebe už je celé černé. Rozděláváme stany na pravém úbočí hor, jelikož z leva šíleně fouká (spíme v celkem velkém náklonu z kopce). K večeru na chviličku vykoukne slunce. Někteří luští křížovky a baví tím i všechny ostatní. Projíždí kolem nás nákladák. V noci zase vydatně prší.


5. den
I přes to, že po ránu svítí sluníčko, stále fouká. Vycházíme na Unharskou, celkem kopec a divíme se, že ty jejich náklaďáky na takovýhle kopce dokážou vyjet. Fotíme se na "vrcholu" v takových dírách (přejmenovali jsme si je na zákopy), skoro každý má tu "svou". Shlížíme na jezero, u kterého kempují nějací lidé. Vítr neustává, tak radši scházíme z vrcholu dolů. Cestou nás potkává onen náklaďák- je to ruský ZIL. Zastavuje u mě a týpci se ptaj, odkud jsme. Říkám:"Z Čechie". Na to se postaví na nohy jeden mladík a zvolá:" Já taky! Já jsem Honza ze Slanýho!" Nastává krátký rozhovor mezi Honzou a Ukrajinci a už mě zvou, at nasednu. Říkám, že to je blbý, abych s nima jela a kamarádi šli pěšky, na to odpovídají, že můžem nastoupit všichni. Snažíme se naskákat nahoru za pomoci všech chlapů na korbě. Prej jsme jak okupanti, když tak ze všech stran lezem na ten jejich náklaďák. Trochu se bojíme o to, jestli se vozidlo s námi všemi vůbec rozjede, ale Vasil nás uklidňuje slovy" Ruskıj Zil Ujede Vsě!" Sice mají namířeno na druhou stranu než my, ale prý nás kousek popovezou. Na korbě sedí i dvě ženy, které nás vraždí pohledem. Vasil nám podává ukrajinskou vodku, Nemiroff, prej ta nejlepší ukrajinská vodka. Nechcem urazit a tak pijem s nima. honza říká, že pijou už začli pít už v pět ráno. Po několika minutách je Zil zavařenej, ale prej žádnej problém, řidič kamsi odbíhá a za chvilku se vrací s vodou. Trcohu nechápem, kde jí vzal. Vasil nám vypráví o tom, jak v Táboře rekonstruoval Komerční banku a i tom, jak jsou ukrajinské manželky hrozné. Řidič přišel s nápadem, že nás doveze k ledovcovým kotlům a tak to bere "off-road". Zastavuje tak 2 metry od okraje a ukazuje nám ledovce. Jelikož už musí jet, vracíme se na cestu a loučíme se, kdos iz naší party jim ještě dává cigarety. Jde se nám o poznání "lehčejc", vodka zapracovala. Pomalu se blížíme k hoře Bliznici, jenže vítr se mění ve vichřici. V nárazech má snad 180-200 km/h. Skoro nás odfoukává v dál. Zkoušíme se "položit" proti větru... ten nás drží. Vzdáváme výstup na Bliznici a volíme rychlý sestup do údolí. Začíná poprchávat, Bliznice je ztracená kdesi v mlze. Scházíme do Svidovce, cesta vede kolem sjezdovky. Pokračujem dál takovou horší cestou až se dostáváme do vesnice. Dokonce tam mají i restauraci s hospodou a hotel. Kotvíme v místní "krčmě", dáváme si pivo. Chcem i něco k jídlu, prý něco přinesou. Ani po půl hodině nenesou nic a pak povídají, že nic nemají. Přesvědčujeme je, že bysme si dali i suchej chleba. Ale prej není žádný jídlo. Přichází ke mně jeden místní chlápek a ptá se, jestli jsme z jisté části Ukrajiny (mám prý jejich šátek). Povídáme si a zve nás do druhé části krčmy, tam, co sedávají místní. S kamarádem jdeme. "Hospodská" nás však ráda nevidí. Dost nepříjemně se mračí a dává muziku na plný pecky, myslí si, že nás tím vyžene. My se začínáme pohupovat do rytmu. V tom si kamarád všimne místních, jak jedí snad čočku s párkem nebo tak něco. Začne vyřvávat směrem k hospodský " Nemáte jídlo??? A co je tohle !!! Já myslim, že to JE JÍDLO!!!" Ženská se blíží, vypadá to, že nás zbije. Místní nás uklidnuje, at zůstanem, odpovídám, že ne, že nás "zabije" a ženská to potvrzuje svým řevem "Zabiju!" Odcházíme z hospody, nad vsí si stavíme na louce stany, čtyřka spolucestujících se uchyluje do hotelu. V noci zase prší.
I přes to, že po ránu svítí sluníčko, stále fouká. Vycházíme na Unharskou, celkem kopec a divíme se, že ty jejich náklaďáky na takovýhle kopce dokážou vyjet. Fotíme se na "vrcholu" v takových dírách (přejmenovali jsme si je na zákopy), skoro každý má tu "svou". Shlížíme na jezero, u kterého kempují nějací lidé. Vítr neustává, tak radši scházíme z vrcholu dolů. Cestou nás potkává onen náklaďák- je to ruský ZIL. Zastavuje u mě a týpci se ptaj, odkud jsme. Říkám:"Z Čechie". Na to se postaví na nohy jeden mladík a zvolá:" Já taky! Já jsem Honza ze Slanýho!" Nastává krátký rozhovor mezi Honzou a Ukrajinci a už mě zvou, at nasednu. Říkám, že to je blbý, abych s nima jela a kamarádi šli pěšky, na to odpovídají, že můžem nastoupit všichni. Snažíme se naskákat nahoru za pomoci všech chlapů na korbě. Prej jsme jak okupanti, když tak ze všech stran lezem na ten jejich náklaďák. Trochu se bojíme o to, jestli se vozidlo s námi všemi vůbec rozjede, ale Vasil nás uklidňuje slovy" Ruskıj Zil Ujede Vsě!" Sice mají namířeno na druhou stranu než my, ale prý nás kousek popovezou. Na korbě sedí i dvě ženy, které nás vraždí pohledem. Vasil nám podává ukrajinskou vodku, Nemiroff, prej ta nejlepší ukrajinská vodka. Nechcem urazit a tak pijem s nima. honza říká, že pijou už začli pít už v pět ráno. Po několika minutách je Zil zavařenej, ale prej žádnej problém, řidič kamsi odbíhá a za chvilku se vrací s vodou. Trcohu nechápem, kde jí vzal. Vasil nám vypráví o tom, jak v Táboře rekonstruoval Komerční banku a i tom, jak jsou ukrajinské manželky hrozné. Řidič přišel s nápadem, že nás doveze k ledovcovým kotlům a tak to bere "off-road". Zastavuje tak 2 metry od okraje a ukazuje nám ledovce. Jelikož už musí jet, vracíme se na cestu a loučíme se, kdos iz naší party jim ještě dává cigarety. Jde se nám o poznání "lehčejc", vodka zapracovala. Pomalu se blížíme k hoře Bliznici, jenže vítr se mění ve vichřici. V nárazech má snad 180-200 km/h. Skoro nás odfoukává v dál. Zkoušíme se "položit" proti větru... ten nás drží. Vzdáváme výstup na Bliznici a volíme rychlý sestup do údolí. Začíná poprchávat, Bliznice je ztracená kdesi v mlze. Scházíme do Svidovce, cesta vede kolem sjezdovky. Pokračujem dál takovou horší cestou až se dostáváme do vesnice. Dokonce tam mají i restauraci s hospodou a hotel. Kotvíme v místní "krčmě", dáváme si pivo. Chcem i něco k jídlu, prý něco přinesou. Ani po půl hodině nenesou nic a pak povídají, že nic nemají. Přesvědčujeme je, že bysme si dali i suchej chleba. Ale prej není žádný jídlo. Přichází ke mně jeden místní chlápek a ptá se, jestli jsme z jisté části Ukrajiny (mám prý jejich šátek). Povídáme si a zve nás do druhé části krčmy, tam, co sedávají místní. S kamarádem jdeme. "Hospodská" nás však ráda nevidí. Dost nepříjemně se mračí a dává muziku na plný pecky, myslí si, že nás tím vyžene. My se začínáme pohupovat do rytmu. V tom si kamarád všimne místních, jak jedí snad čočku s párkem nebo tak něco. Začne vyřvávat směrem k hospodský " Nemáte jídlo??? A co je tohle !!! Já myslim, že to JE JÍDLO!!!" Ženská se blíží, vypadá to, že nás zbije. Místní nás uklidnuje, at zůstanem, odpovídám, že ne, že nás "zabije" a ženská to potvrzuje svým řevem "Zabiju!" Odcházíme z hospody, nad vsí si stavíme na louce stany, čtyřka spolucestujících se uchyluje do hotelu. V noci zase prší.


6. den
Po cestě pod náma jezdí už od brzkého rána náklaďáky. Snídáme a hecujem se k tomu, že se půjdem vykoupat do potoka, co je kousek pod cestou. Úplně nejlepší nápad to nebyl, ve vodě bezmála umrzáme. Málem z toho máme infarkt. Kamioňáci se baví pohledem na nás, někteří dokonce přibržďují a čumí. Po ledové koupeli balíme stany a hledáme čtyřku, která už se ovšem vydala na cestu do Kvasů, což by bylo fajn, kdybysme se ale večer nerozhodli, že tam nepojedem. Změnili jsme plán, chcem nahradit nezdolání Bliznice za zdolání Goverly. Na konci vsi nacházíme obchůdek, kde mají levnej chleba. Nakupujem a všimneme si, že u obchůdku posedávají Češi a dávají si pivo. Prý kvůli počasí už jedou domu. Chystáme se přesunout do Lazčšiny. Ptáme se místních, kdy pojede autobus. Kromě obvyklých odpovědí "Ja neznaju nebo Ja nepanimaju" přidáváme na seznam univerzálních odpovědí ještě jednu "za půl hodiny". Tak čekáme u zastávky u silnice, leje jak z konve. Kluci se vydávají na boj s deštěm, oblékají si "atomovky" a jdou stopovat na druhou stranu, my ostatní čekáme pod malou stříškou pofiderní zastávky. A tak tam stojíme třicet minut, hodinu, hodinu a půl... jedinej autobus, co jel, byl plnej... po dvou hodinách to vzdáváme a jdeme k železniční zastávce, kde čekají i místní, což je dobré znamení, že snad něco pojede. Přijíždí vlak a koho v něm nenajdem. Naší zbloudilou čtyřku. Jaké to radostné shledání! Ve vlaku sedíme na dřevěných sedačkách a postupně prochází různí lidé, co se snaží prodat borůvky, chňapky, dokonce i vařečky a nádobí. Vystupujeme v Lazečšině, což se ovšem nedá říct o dvou členech zbloudilé čtyřky. Dveře vlaku se snad automaticky zavírají, nemůžeme je otevřít, vlak se rozjíždí, ještě se snažím bouchat na dveře a volat, ale nikdo nereaguje. Hledáme místo, kde se schovat před deštěm a v klidu na ně počkat. V obchodě nám prodavačka fakt "ochotně" sděluje, že ve vesnici nic neni. Pokračujem v hledání úkrytu až přicházíme do hospůdky s "komnátkama". Nejdřív tu jsme sami, dáváme si pivo, brambůrky, já ještě s jednim kamarádem nanuk. Jsou vážně dobrý a levný. Jinak k jídlu nemají nic. Po pár desítkách minut se hospoda začíná plnit vesničany, popíjejí v komnátkách. Dostáváme tip i na místní hotel. Holky se jdou zeptat na ubytování, ale s naším počtem je recepční v rozpacích. Navíc jim na každou otázku odpovídá jen "yes" a to prý dokonce i na otázku "where". Po pár hodinách konečně doráží ztracená dvojice, která nestihla vystoupit z vlaku. Po válečné poradě se přesouváme k nedostavěnému několikapatrovému domu, kde si vaříme večeři. Hned u něj je i jakési podium a před ním lavičky. Kousek opodál i "záchod", ale ten nemá cenu zkoušet ani z dálky. Rozkládáme si karimatky a spacáky na podium. Domlouváme se na nočních hlídkách, kdyby měl někdo touhu nám zcizit naše věci. Posíláme si baterku, hodinky a pepřák. Stále prší.


7. den
Pořád leje. Snídáme a pořád chčije. K tomu je docela mlhavo. Přemýšlíme, jestli má vůbec cenu jít na Goverlu. Navrhuju, že bysme mohli jet třeba do Mukačeva, nebo jinýho města. Balíme se a odcházíme na bus. Ten má jet v jedenáct, ale nejede nic. Čekáme dál. Pak sice něco jede, ale pro změnu nechce nabrat nás... ze zoufalosti zkoušíme stopovat za křižovatkou a podaří se nám stopnout bus. Odjíždíme do města Rachov. Snažíme sehnat nocleh v místním hotelu. Opět marně. Prej nemaj místa, těžko říct... Zajímavým postřehem jsou místní děvy a jejich street style. Všechny upravený, boty na podpatku nebo žabky a nohy od bláta... U hotelu nás snaží zlákat jistá babice k tomu, abysme se ubytovali v jejím domě. Vysíláme "akční hlídku", ta se vrací zděšena. Dveře jak pro trpaslíky, zatuchlej smrad a špína, babka, že chce za tu hrůzu "jen" 50 hřiven za jednoho. Ještě, že jsme tam nešli všichni, takhle se aspon mohli vymluvit na to, že se poradí s ostatníma. Scházíme do města a obejvujem infocentrum, ptáme se na ubytování a bingo! Pán nám oznamuje, že pro nás ve čtyři přijede Sergej. Jelikož máme celkem čas a velkej hlad, zaplouváme do jedné ze zdejších restaurací, kde nám konečně dávají i najíst. Ve čtyři přijíždí Sergej a starou sanitkou nás odváží kamsi do hor nad město. Ne, že by z jízdy chvílema nešel strach. Vystupujem u chaty, Sergej nám dává klíče, nechce po nás nic a prej až budem chtít odjet, at zavoláme. Topíme pod "bojlerem" a ohříváme vodu. Ochutnáváme maliny, co tu u chajdy rostou. Počasí nevypadá zle. Čtyřka spolucestujících zůstala dole ve městě.


8. den
Ráno konečně slunečno. Než se ovšem všichni stačí nasnídat je opět hnusně a přichází bouřka. Vydatně leje. Někteří jdou zas spát, jiní poslouchají předčítání článku z časopisu. Po obědě to vypadá, že by se počasí mohlo zklidnit a tak se oblékáme, že půjdem ven. Ještě než se dostanem z baráku, začíná další bouřka. Hrajeme hry, povídáme se a chroustáme müsli, co si vezem už z Čech. Začínají nám volat příbuzní z ČR a ptát se, jestli žijem a jak se dostanem domů. Prej hlásej staletý povodně. To nám potvrzuje i Sergej, kterej se na nás přijel podívat. I večer ještě prší.
9. den
Ráno uklízíme, kupodivu neprší. Dokonce ani po snídani stále žádný déšt. Volám Sergejovi a vracíme se do města. Ten na nás čeká jak mafián v černým autě s tmavenými skly. Ještě pořád to vypadá, že by mohlo být pěkně. Vydáváme se najít židovský hřbitov. Bohužel mapa nějak neodpovídá realitě a hřbitov nemůžeme najít, dokonce ani místní netuší, kde je. Procházíme kolem totálně zakalené řeky, po několika kilometrech odpočíváme na silnici. Dva hyperaktivní lidé se ještě vydávají prozkoumat blízké okolí, cestou vidí spadlý barák i se strání. Pravá vodní eroze. Dokonce to natáčí i ukrajinská televize. Nikde nic není a nikdo nic neví. Hledání hřbitova vzdáváme a vracíme se na busové nádraží. Chcem jet do Solotviny, ukrajinského "Mrtvého moře". Ptáme se paní za přepážkou na čas odjezdu, ta ale odpovídá klasickou větou "já něznáju", přitom před sebou má komp, kde jsou jízdní řády. Radí nám nějaká ochotná paní, co pracovala v Praze v bance. Nakonec nám ženská za přepážkou prodává jízdenky do Byčkova, protože Solotvinu prý v kompu nevidí. Kamarád by něco pojedl a tak zkoušíme nádražní hamburger bistro. Celou cestu má problém s jazykovou bariérou (ja něpanimaju v jeho podání zní jak "ja nepamětáju"). Dvakrát ukáže na obrázek hamburgeru. Paní se ptá, jestli si k tomu dá ještě něco třeba kečup, ale kamarád ještě důrazněji ukáže prstem na obrázek hamburgeru a dodá k tomu citoslovce "HAM"! Paní se směje a dává mu hamburger. Jdem na nástupiště. Vcházíme do malého busu, sedíme v zadní části. Bohužel v těch samých místech sedí i děsně smradlavej chlápek, ten se celou cestu otírá do závěsů. Fuj, asi nikdo z nás se už nikdy nebude dotýkat závěsů ve vlaku a v busu. Kdosi tvrdí, že v pytli, co s sebou pán převáží, má tak metrák siláže a k tomu ještě chcíplá kuřata. Bojíme se i nadechovat. Silnice se vlní kolem řeky Tisy, ta je místy opravdu vylitá z břehu. Přejedeme středobod Evropy, když v tom nás staví vojáci. Do vozu vchází jeden z nich a přes celý autobus ukáže na klučinu od nás a zařve "Kontrola", Ukrajinci ho uklidnují, že jsme Češi, to ho ale přiměje k tomu nás kontrolovat všechny. Kouká na naše pasy, imigrační karty a ptá se, proč tu jsme, kde jsme byli a co ještě budem dělat. Jenže já mám pas dole v zavazadlovým prostoru v krosně. Nechává mě bejt a odchází. Místní dodávají, že dost možná chtěl prachy, že kdybysme ty karty neměli, tak nás sebere a nepustí, dokud mu někdo nezaplatí. Dorážíme do Solotviny, babky nás nenechají pomalu ani vystoupit, jak horlivě nám už nabízejí komnátky. My si to štrádujem k solnému jezeru. Vtipnéí je, že všichni od něj odchází. Že by se blížila bouřka a déšt? Mraky jsou hustě černý... To, co bylo ještě před deseti lety opuštěným krajem je dnes jednou z hlavních rekreačních destinací Ukrajiny s lunaparkem, diskotékami a restauracemi. Voda odčerpávána ze solných dolů se shromažduje v povrchových jezerech, která se svou salinitou velmi podobají Mrtvému moři. Všude je neskutečněj bordel. Stavíme stany na poloostrůvku nad jezerem, kol a kol samé petky. Jdu si koupit cukrovou vatu, záhy mě štípá včela, někteří lidé na sebe matlají černočerné bláto, protože prý léčí. Jako jediní se s kamarádem i přes nepřízeň počasí vydáváme do jezera. Potopit se opravdu nedá. Tak se necháme nadnášet vodou...
Začíná poprchávat... Večer se ještě na malý moment ukáže slunce a my vyrážíme do jedné z místních hospod s diskotékou. Zatímco mi s kamarádem roztancováváme parket se stane taková nepříjemnost... jednomu z naší party se udělalo velice nevolno a hospodská nás všechny vyhání...
Ráno uklízíme, kupodivu neprší. Dokonce ani po snídani stále žádný déšt. Volám Sergejovi a vracíme se do města. Ten na nás čeká jak mafián v černým autě s tmavenými skly. Ještě pořád to vypadá, že by mohlo být pěkně. Vydáváme se najít židovský hřbitov. Bohužel mapa nějak neodpovídá realitě a hřbitov nemůžeme najít, dokonce ani místní netuší, kde je. Procházíme kolem totálně zakalené řeky, po několika kilometrech odpočíváme na silnici. Dva hyperaktivní lidé se ještě vydávají prozkoumat blízké okolí, cestou vidí spadlý barák i se strání. Pravá vodní eroze. Dokonce to natáčí i ukrajinská televize. Nikde nic není a nikdo nic neví. Hledání hřbitova vzdáváme a vracíme se na busové nádraží. Chcem jet do Solotviny, ukrajinského "Mrtvého moře". Ptáme se paní za přepážkou na čas odjezdu, ta ale odpovídá klasickou větou "já něznáju", přitom před sebou má komp, kde jsou jízdní řády. Radí nám nějaká ochotná paní, co pracovala v Praze v bance. Nakonec nám ženská za přepážkou prodává jízdenky do Byčkova, protože Solotvinu prý v kompu nevidí. Kamarád by něco pojedl a tak zkoušíme nádražní hamburger bistro. Celou cestu má problém s jazykovou bariérou (ja něpanimaju v jeho podání zní jak "ja nepamětáju"). Dvakrát ukáže na obrázek hamburgeru. Paní se ptá, jestli si k tomu dá ještě něco třeba kečup, ale kamarád ještě důrazněji ukáže prstem na obrázek hamburgeru a dodá k tomu citoslovce "HAM"! Paní se směje a dává mu hamburger. Jdem na nástupiště. Vcházíme do malého busu, sedíme v zadní části. Bohužel v těch samých místech sedí i děsně smradlavej chlápek, ten se celou cestu otírá do závěsů. Fuj, asi nikdo z nás se už nikdy nebude dotýkat závěsů ve vlaku a v busu. Kdosi tvrdí, že v pytli, co s sebou pán převáží, má tak metrák siláže a k tomu ještě chcíplá kuřata. Bojíme se i nadechovat. Silnice se vlní kolem řeky Tisy, ta je místy opravdu vylitá z břehu. Přejedeme středobod Evropy, když v tom nás staví vojáci. Do vozu vchází jeden z nich a přes celý autobus ukáže na klučinu od nás a zařve "Kontrola", Ukrajinci ho uklidnují, že jsme Češi, to ho ale přiměje k tomu nás kontrolovat všechny. Kouká na naše pasy, imigrační karty a ptá se, proč tu jsme, kde jsme byli a co ještě budem dělat. Jenže já mám pas dole v zavazadlovým prostoru v krosně. Nechává mě bejt a odchází. Místní dodávají, že dost možná chtěl prachy, že kdybysme ty karty neměli, tak nás sebere a nepustí, dokud mu někdo nezaplatí. Dorážíme do Solotviny, babky nás nenechají pomalu ani vystoupit, jak horlivě nám už nabízejí komnátky. My si to štrádujem k solnému jezeru. Vtipnéí je, že všichni od něj odchází. Že by se blížila bouřka a déšt? Mraky jsou hustě černý... To, co bylo ještě před deseti lety opuštěným krajem je dnes jednou z hlavních rekreačních destinací Ukrajiny s lunaparkem, diskotékami a restauracemi. Voda odčerpávána ze solných dolů se shromažduje v povrchových jezerech, která se svou salinitou velmi podobají Mrtvému moři. Všude je neskutečněj bordel. Stavíme stany na poloostrůvku nad jezerem, kol a kol samé petky. Jdu si koupit cukrovou vatu, záhy mě štípá včela, někteří lidé na sebe matlají černočerné bláto, protože prý léčí. Jako jediní se s kamarádem i přes nepřízeň počasí vydáváme do jezera. Potopit se opravdu nedá. Tak se necháme nadnášet vodou...
Začíná poprchávat... Večer se ještě na malý moment ukáže slunce a my vyrážíme do jedné z místních hospod s diskotékou. Zatímco mi s kamarádem roztancováváme parket se stane taková nepříjemnost... jednomu z naší party se udělalo velice nevolno a hospodská nás všechny vyhání...

10. den
Ráno chčije a chčije. Sklízíme zabahněné mokré stany. přesouváme se k silnici a čekáme na bus. Dokonce nás bere hned první, co přijíždí. Situace vypadá zle, někde už je na silnicích voda. Místy bus brodí vodu, ta sahá až do metru výšky, auta projet nemůžou... Naštěstí se dostáváme v pořádku do Mukačeva, kde hned u nádraží sušíme oblečení. Mají tu i kohoutek s pitnou vodou, ta je ale tak slaná, že se pít opravdu nedá. Vydáváme se k hradu a cestou stavíme v obchůdku pro pití. Původně kupujem balenou vodu, ale ta je stejně nepitelná jako ta z kohoutku, kohosi napadlo do ní hodit pomerančový Tang, ale ani ten na chuti nepřidal. Takže ještě kupujem Colu atp. S kamarádem dáváme prodavačce ty nejdrobnější drobáky, co snad Ukrajina vede. Zase jsme jednou za socky. Pokračujem na hrad Palanok, ten se nachází na kopci sopečného původu. Informace o založení hradu chybí, ale snad už v 9. nebo 10. st. tu mělo stát opevnění chránící hranici. Po prohlídce hradu se vracíme do města a užíváme si večerní ruch. Za pouličního osvětlení vypadá celkem příjemně, ba luxusně. Vracíme se na nádraží, navštěvujeme místní obchod, kde si někdo kupuje tyčinky, jinej ovoce a my třeba tu nejlepší vodku Nemiroff. Beru dvě flašky. Na nádraží čekáme až do 1 h v noci, kdy přijíždí vlak do Užgorodu. Na nástupišti nás otravuje děsně smrdící dědula, doufáme jen, že s náma nepojede. Marně. Vlak zastavuje a intenzivně smradlavej dědek nastupuje. Zahajujeme defenzivní strategii a utíkáme do vzdáleného kupé. Jenže to moc nepomohl, protože dědek se rozhodl vydat na průzkum. Chvíli držíme dveře, ale dědula to zkouší pořád. Uleháme na sedačky a jdem spát, párkrát nás vzbudí kamarád zvoláním "dědek", což bylo znamení, že smrad se blíží. Byl to velice intenzivní zážitek se smradem.

11. den
Kolem čtvrté ráno jsme konečně v Užgorodě. Někteří si vytáhli spacáky a šli spát do suterénu nádraží k záchodkům, my zbylí usedáme na sedačky v hale a pochrupujem taky. Pak se vydáváme směr Slovensko. Na hranicích nás celníci zevrubně kontrolují, chtějí vidět i obsah krosen, s mýma dvouma flaškama vodky je to fakt zábava, tak s kamarádem přepínáme na strategii "já nic, já muzikant" a povídáme o tom, jak v těch krosnách nic nemáme, jen špinavý oblečení, pláštěnku a tak... Všichni jsme v pohodě prošli. Kolem oběda už jsme byli v Košicích, jelikož bylo dost času, věnovali jsme jej prohlídce města. Chvilku odpočíváme u zpívající fontány, pak se přesouváme ke katedrále sv. Alžběty, která je údajně největším kostelem na Slovensku. Připomíná mi chrám sv. Víta v Praze. Jdem se najíst do restaurace u náměstí, dáváme si kebab, pizzu... Celý den u sousedů je slunečno a teplo. Vracíme se k nádraží odkud vyrážíme busem zpět do Prahy.
Odnášíme si ponaučení- v červenci Ukrajinu nebrat! Jen tak tak ujíždíme povodním...