Je těžký něco sepisovat zpětně s odstupem několika let, zvlášt, ale přeci jenom se pokusím začít tam, kde mám...
Psal se rok 2007 a po mnoha letech slibování výjezdu mimo ČR (a Slovensko, nebo bavorský Německo nepočítám) to opět vypadalo, že pojedu maximálně na Šumavu... Jednou si prohlížím katalog CK KUDRNA, když v tom narazím na velice přitažlivý zájezd do Turecka, výjimečně zahrnoval i jihovýchodní část, kam se tehdá snad žádný jiná cestovka od nás neodvažovala. Pár dní před odjezdem díky produktivní hádce doma došlo k tomu, že nakonec jsem se stala účastníkem zájezdu i já. Tolik k úvodu...
1.-2. den
Výjezdním místem Brno a Bratislava. Jako správnej vidlák využívám čas k tomu, poznat štatl. V podvečer prvního dne se vydáváme na cestu přes Madarsko, Srbsko až do Bulharska. Tam kotvíme ve městě Plovdiv, které je druhým největším městem v Bulharsku. Ve městě je znatelný vliv mnoha kultur, kromě antického amfiteátru tu člověk narazí i na pozůstatky římského stadionu, thráckou pevnost přestavěnou Makedonci a obehnanou Byzantskými hradbami, mešity, kostely, ale i zajímavé dřevěné domy v dolním městě. I člověk, který má rád polorozopadlé baráky si přijde na své, je tu nespočet nefunkčních továren a domů v dezolátním stavu. Při prohlídce města procházíme snad každý antikvariát, co se připlete do cesty, což nás sblížilo s Moravákem, který tuto zálibu sdílel též. Večer jsme šli do kempu, kde krom míst na postavení stanu bylo zarezervováno i nějaké to místo k přespání v místních bungalovech. Ty radši nebrat! Zatuchlé pokoje plné živých i mrtvých brouků. Pokud nejsi entomolog, tak se dá shrnout tento typ ubytování slovy:"To nechceš!" Po zážitcích s kempem jsme si říkali"a tohle je ještě Bulharsko, Evropa, co teprv přijde až se dostanem do TR." Co se dá kempu pochválit byly fialové moruše, štavnaté a dobroučké.
1.-2. den
Výjezdním místem Brno a Bratislava. Jako správnej vidlák využívám čas k tomu, poznat štatl. V podvečer prvního dne se vydáváme na cestu přes Madarsko, Srbsko až do Bulharska. Tam kotvíme ve městě Plovdiv, které je druhým největším městem v Bulharsku. Ve městě je znatelný vliv mnoha kultur, kromě antického amfiteátru tu člověk narazí i na pozůstatky římského stadionu, thráckou pevnost přestavěnou Makedonci a obehnanou Byzantskými hradbami, mešity, kostely, ale i zajímavé dřevěné domy v dolním městě. I člověk, který má rád polorozopadlé baráky si přijde na své, je tu nespočet nefunkčních továren a domů v dezolátním stavu. Při prohlídce města procházíme snad každý antikvariát, co se připlete do cesty, což nás sblížilo s Moravákem, který tuto zálibu sdílel též. Večer jsme šli do kempu, kde krom míst na postavení stanu bylo zarezervováno i nějaké to místo k přespání v místních bungalovech. Ty radši nebrat! Zatuchlé pokoje plné živých i mrtvých brouků. Pokud nejsi entomolog, tak se dá shrnout tento typ ubytování slovy:"To nechceš!" Po zážitcích s kempem jsme si říkali"a tohle je ještě Bulharsko, Evropa, co teprv přijde až se dostanem do TR." Co se dá kempu pochválit byly fialové moruše, štavnaté a dobroučké.


3. den
Po odjezdu z Plovdivu projíždíme dál ku hranicím. Silnice naprosto úděsná, díry snad větší než u nás na vesnici a prožitekz jízdy ala český tankodrom D1. Okolo krajina zdevastovaná, místy jen velice neudržovaná, pole bez ničeho-zřejmě hospodářství stylu "laissez faire", jinak opět polorozpadlé domečky u nich přistavěn nějaký ten žigul... a tak se dopotácíme k bulharsko-turecké hranici. Kontroly zde probíhaj ve velkém stylu, Turci si dávaj pozor na to, koho si pouští na území. Autobus před námi musí vynést všechny zavazadla a celníci je prohledávají. My se dozvídáme, že s námi jede i chlápek z Moravy, co s sebou veze přes 20 litrů slivovice. Naštěstí náš autobus nechali projet bez vzebrubnější kontroly, byla by zlá. A ted jeden postřeh z cesty u hranic- přijíždíte z Bulharska, hrozná cesta, díry, planá příroda, nevzhlednost a bordel, přejedete hranici na tureckou stranu najednou slyšíte i vlastního slova! Žádné výmoly, krásná silnici, po pravé straně působivá měšita, po levé obdělávané pole. Tak takhle vypadá to "zaostalé Turecko". Asi 6 km od hranic se nachází město Edirne, někdo ho zná ještě z dějepisu pod názvem Hadrianopolis. Díky své strategické poloze bylo místem mnoha bitev a dokonce sloužilo i jako 3. hlavní město Osmanské říše až do dob, kdy byla dobyta Konstantinopol. Dominantou města je mešita Selimiye, která byla postavena na popud sultána Selima II. architektem Sinanem. Tato mešita je považována za vrcholné mistrovské dílo tohoto architekta. V Edirne si většina účastníků zájezdu vyměnila peníze, prošla se klasickým bazarem a ochutnala pravý turecký kebab, tehdá ještě za výtečnou cenu 0,5- 1YTL (= cca 6-14 korun). A vydáváme se směrem k Istanbulu, cestou ještě technická pauza uprostřed jakéhosi lánu posetého různými pichlavými rostlinami, což v danou situaci není nejpříjemnější.
Po odjezdu z Plovdivu projíždíme dál ku hranicím. Silnice naprosto úděsná, díry snad větší než u nás na vesnici a prožitekz jízdy ala český tankodrom D1. Okolo krajina zdevastovaná, místy jen velice neudržovaná, pole bez ničeho-zřejmě hospodářství stylu "laissez faire", jinak opět polorozpadlé domečky u nich přistavěn nějaký ten žigul... a tak se dopotácíme k bulharsko-turecké hranici. Kontroly zde probíhaj ve velkém stylu, Turci si dávaj pozor na to, koho si pouští na území. Autobus před námi musí vynést všechny zavazadla a celníci je prohledávají. My se dozvídáme, že s námi jede i chlápek z Moravy, co s sebou veze přes 20 litrů slivovice. Naštěstí náš autobus nechali projet bez vzebrubnější kontroly, byla by zlá. A ted jeden postřeh z cesty u hranic- přijíždíte z Bulharska, hrozná cesta, díry, planá příroda, nevzhlednost a bordel, přejedete hranici na tureckou stranu najednou slyšíte i vlastního slova! Žádné výmoly, krásná silnici, po pravé straně působivá měšita, po levé obdělávané pole. Tak takhle vypadá to "zaostalé Turecko". Asi 6 km od hranic se nachází město Edirne, někdo ho zná ještě z dějepisu pod názvem Hadrianopolis. Díky své strategické poloze bylo místem mnoha bitev a dokonce sloužilo i jako 3. hlavní město Osmanské říše až do dob, kdy byla dobyta Konstantinopol. Dominantou města je mešita Selimiye, která byla postavena na popud sultána Selima II. architektem Sinanem. Tato mešita je považována za vrcholné mistrovské dílo tohoto architekta. V Edirne si většina účastníků zájezdu vyměnila peníze, prošla se klasickým bazarem a ochutnala pravý turecký kebab, tehdá ještě za výtečnou cenu 0,5- 1YTL (= cca 6-14 korun). A vydáváme se směrem k Istanbulu, cestou ještě technická pauza uprostřed jakéhosi lánu posetého různými pichlavými rostlinami, což v danou situaci není nejpříjemnější.

A konečně Istanbul! Město proslulé svou lokací na dvou kontinentech a známé i jako multikulturní metropole a největší město Turecka. Jelikož je skoro večer, jedem přímo do kempu, který je nečekaně blízko historického centra. Překvapení na sebe nenechá čekat dlouho. Žádný kemp není! Turci si asi řekli, že ho srovnaj se zemí, ale aby neurazili, tak se tváří, že kemp funguje a rezervace příjamají. Řidiči autobusu s sebou mají jisté prospekty kempu a upozorňují na jistý shluk kamení, vysoký tak 20 cm a ukazují do letáku:"Tak tohle je tahle brána!" :D řekli jsme si, že tam přespíme na divoko, ovšem od moře se vinul nelibý zápach a celé místo by se dalo nazvat jako "smradlavá zátoka", někdo uvědoměle prohlásil: "Smradu jako Cařihradu!" (pozn. dnes už tato zátoka nesmrdí). Díky výtečným schopnostem průvodce jsme si však nakonec přilepšili, když jsme se ubytovali v nedalekém hostelu. Ten byl přímo u historického centra. Večer se nezvratně blíží a my se jdem najíst do jedné z místních restaurací, která se nacházela cestou od Sultanahmedu k bazaru.Jídlo bylo vynikající a správný Čech dal zavděk pivu, nejčastěji efeské Plzni (Efes Pilsen). Já jsem se šla projít do parku a pak k Aye Sofye, kterou jsme též cestou od hostelu míjeli. Po večeři se mnozí z nás odebrali na pokoje, avšak v hostelu probíhal ještě kulturní program, turecká orientální tanečnice nám zatancovala a já se k nípřidávám. Bylo to parádní! V noci ještě pomáhám jistému Srbovi, co ztratil tričko a nemohl ho najít. No, nenašli jsme ho...


4. den
Brzo ráno nás vzbudil zvuk ezánu (svolávání k modlitbě), který k nám doléhal nejen od velké Modré mešity (Sultanahmet), ale i mnohých dalších s různými promlkami, takže zvukově celkem zajímavá záležitost. Vyrážíme na exkurzi po centru. Modrá mešita (Sultanahmet cami) je jednou z nejvýraznějších budov v rámci Istanbulu a jako jediná má 6 minaretů. Běžná měšita má minaret 1, lepší 2... šest minaretů tehdy měla jen mešita v Mekce a legendy praví, že výstavbou mešity se šesti minarety si sultán Ahmed I. popudil Mekku, kde nakonec musel nechat vystavět další minaret. Interiér je skvostný a dekorace dlaždicemi úchvatná. U mešity se nachází náměstíčko, známé pod názvem Hipodrom, kde se dříve konaly vozatajské závody a jiné akce. Dnes tu najdeme egyptský obelisk z dob vlády Tutmose III., Hadí sloup dovezený z Delf na oslavu vítězství řeckých měst nad Peršany a Konstantinův sloup ze 4.století. Naproti stojí Aya Sofia (Hagia Sofia- Chrám boží moudrosti), po jejímž dostavění prý císař nadšeně zvolával:"Šalamoune, nyní jsem tě překonal!". Po dobytí Konstantinopole byla Aya Sofya přeměněna na mešitu, výzdoba však nebyla zničena, jen zabílena, dnes stavba slouží jako muzeum. Někteří z nás navštívili i cisterny Yerebatan Saray, my však kroky obrátili směrem ke Grand Bazaru, který nás zlákal nejen vším, co se třpytí, ale i tím, co voní... je to obrovské bludiště uprostřed města, ta atmosféra je nedostižná, můžete se tam toulat hodiny a stále je, co objevovat. Na bazar navazují uličky, v kterých jsou další obchody (Turci mají obchod v krvi) a my výjimečně nezamířili do antikvariátu, ale do obchůdku se zbraněmi. Turci mají solidní zbrojní průmysl a jejich zbraně si pomalu, ale jistě, získávají oblibu i u českých zákazníků. Jelikož bylo zrovna úterý, byl zavřen palác Topkapi, kde se nachází i klenotnice. Před vchodem se dávám "do řeči" s jedním mladým samopalníkem, což se viditělně nelíbilo staršímu, snad dokonce nadřízenému. Část zájezdu do komentovala slovy, že za chvilku bych ho možná ukecala nejen k tomu, aby mi zapůjčil zbran, ale i k tomu, aby palác otevřel. K večeru jsme se opět sešli u večeře a pak vyrazili dál směrem na východ.

5. den
Po celonočním přejezdu jsme se dostáváme k cíli. Vylézáme z autobusu a většina z nás je paralyzována nečekaným náporem mrazu. Proběhlo rychlé oblékání do všeho, co bylo po ruce. Snad nikdo nepohrdl zimní bundou. Průvodce nás však varoval, že odpoledně bude hic a nemá cenu si oblečení nechávat. A tak se i stalo! Odpoledně vedro k padnutí, ovšem to nás nemohlo odraditt od prozkoumávání jednoho z nejznámějších míst v rámci Turecka, Chatušaše. Chatušaš sloužil jako hlavní město Chetitů. Dalším impozantním faktem je to, že chetitské písmo rozluštil český badatel Bedřich Hrozný. Zub času byl i k tomuto městu neúprosný a tak se kocháme zbytky opevnění, paláců, bran... nejznámější bránou je Lví brána, jejíž originál je vystaven v muzeu v Ankaře. V Chatušaši dnes můžeme spatřit i zelený kámen, který daroval faraon Ramesse II. na důkaz přátelství mezi říšemi (ty po vleklých bojích uzavřely první mírovou smlouvu na světě vůbec). Na zemi se nacházejí prý dva tyto kameny, druhý má být někde v Egyptě, dodnes však nebyl nalezen. Opouštíme hlavní chetitské město, nebo spíš jeho pozůstatky a vydáváme se směrem k posvátnému místu Chetitů, dnes nazývanému jako Yazilikaya (=dosl. popsaná skála). Dodnes se zde nachází velmi dobře zachovalé reliéfy zobrazující chetitská božstva. Na památku si kupujeme rytiny, já ještě hledám zajímavé kameny. Přejíždíme do středního Turecka, do krajiny známé jako Kapadokia.Bývá tu a tam vybrána jako open-air filmový ateliér. Jelikož už je večer, využíváme zbytek dne po procházku v malém městečku, kde kempujeme, obdivujeme nejen skály, ale i místní keramiku a zvláštní pokrm, kdy se vaří maso ve džbánu, který se před konzumací rozbije. V noci nás okouzlila krajina osvětlená lunou, bohužel můj foták je jen obyčejný a nedokáže to vyfotit. S jednou holčinou se vydáváme na skály s cílem na nějakou vylézt, ovšem materiál na ní se nebezpečně drolí, takže se nám to nedaří.
Brzo ráno nás vzbudil zvuk ezánu (svolávání k modlitbě), který k nám doléhal nejen od velké Modré mešity (Sultanahmet), ale i mnohých dalších s různými promlkami, takže zvukově celkem zajímavá záležitost. Vyrážíme na exkurzi po centru. Modrá mešita (Sultanahmet cami) je jednou z nejvýraznějších budov v rámci Istanbulu a jako jediná má 6 minaretů. Běžná měšita má minaret 1, lepší 2... šest minaretů tehdy měla jen mešita v Mekce a legendy praví, že výstavbou mešity se šesti minarety si sultán Ahmed I. popudil Mekku, kde nakonec musel nechat vystavět další minaret. Interiér je skvostný a dekorace dlaždicemi úchvatná. U mešity se nachází náměstíčko, známé pod názvem Hipodrom, kde se dříve konaly vozatajské závody a jiné akce. Dnes tu najdeme egyptský obelisk z dob vlády Tutmose III., Hadí sloup dovezený z Delf na oslavu vítězství řeckých měst nad Peršany a Konstantinův sloup ze 4.století. Naproti stojí Aya Sofia (Hagia Sofia- Chrám boží moudrosti), po jejímž dostavění prý císař nadšeně zvolával:"Šalamoune, nyní jsem tě překonal!". Po dobytí Konstantinopole byla Aya Sofya přeměněna na mešitu, výzdoba však nebyla zničena, jen zabílena, dnes stavba slouží jako muzeum. Někteří z nás navštívili i cisterny Yerebatan Saray, my však kroky obrátili směrem ke Grand Bazaru, který nás zlákal nejen vším, co se třpytí, ale i tím, co voní... je to obrovské bludiště uprostřed města, ta atmosféra je nedostižná, můžete se tam toulat hodiny a stále je, co objevovat. Na bazar navazují uličky, v kterých jsou další obchody (Turci mají obchod v krvi) a my výjimečně nezamířili do antikvariátu, ale do obchůdku se zbraněmi. Turci mají solidní zbrojní průmysl a jejich zbraně si pomalu, ale jistě, získávají oblibu i u českých zákazníků. Jelikož bylo zrovna úterý, byl zavřen palác Topkapi, kde se nachází i klenotnice. Před vchodem se dávám "do řeči" s jedním mladým samopalníkem, což se viditělně nelíbilo staršímu, snad dokonce nadřízenému. Část zájezdu do komentovala slovy, že za chvilku bych ho možná ukecala nejen k tomu, aby mi zapůjčil zbran, ale i k tomu, aby palác otevřel. K večeru jsme se opět sešli u večeře a pak vyrazili dál směrem na východ.

5. den
Po celonočním přejezdu jsme se dostáváme k cíli. Vylézáme z autobusu a většina z nás je paralyzována nečekaným náporem mrazu. Proběhlo rychlé oblékání do všeho, co bylo po ruce. Snad nikdo nepohrdl zimní bundou. Průvodce nás však varoval, že odpoledně bude hic a nemá cenu si oblečení nechávat. A tak se i stalo! Odpoledně vedro k padnutí, ovšem to nás nemohlo odraditt od prozkoumávání jednoho z nejznámějších míst v rámci Turecka, Chatušaše. Chatušaš sloužil jako hlavní město Chetitů. Dalším impozantním faktem je to, že chetitské písmo rozluštil český badatel Bedřich Hrozný. Zub času byl i k tomuto městu neúprosný a tak se kocháme zbytky opevnění, paláců, bran... nejznámější bránou je Lví brána, jejíž originál je vystaven v muzeu v Ankaře. V Chatušaši dnes můžeme spatřit i zelený kámen, který daroval faraon Ramesse II. na důkaz přátelství mezi říšemi (ty po vleklých bojích uzavřely první mírovou smlouvu na světě vůbec). Na zemi se nacházejí prý dva tyto kameny, druhý má být někde v Egyptě, dodnes však nebyl nalezen. Opouštíme hlavní chetitské město, nebo spíš jeho pozůstatky a vydáváme se směrem k posvátnému místu Chetitů, dnes nazývanému jako Yazilikaya (=dosl. popsaná skála). Dodnes se zde nachází velmi dobře zachovalé reliéfy zobrazující chetitská božstva. Na památku si kupujeme rytiny, já ještě hledám zajímavé kameny. Přejíždíme do středního Turecka, do krajiny známé jako Kapadokia.Bývá tu a tam vybrána jako open-air filmový ateliér. Jelikož už je večer, využíváme zbytek dne po procházku v malém městečku, kde kempujeme, obdivujeme nejen skály, ale i místní keramiku a zvláštní pokrm, kdy se vaří maso ve džbánu, který se před konzumací rozbije. V noci nás okouzlila krajina osvětlená lunou, bohužel můj foták je jen obyčejný a nedokáže to vyfotit. S jednou holčinou se vydáváme na skály s cílem na nějakou vylézt, ovšem materiál na ní se nebezpečně drolí, takže se nám to nedaří.


6. den
Probouzíme se v čarokrásné krajině a víme, že dnešek nebude ze dní, kdy by člověk jenom seděl. Čeká nás trek Kapadokií, údolím Goreme. Kapadokie byla místem, které zasypával popel ze sopek, ten se časem zpevnil v tuf. Erozí se v tufu vytvořily různé útvary. Lidé si do skal vytesávali obydlí (někteří tato obydlí využívají dodnes),kostelíky i celá podzemní města. Právě Kapadokie byla útočištěm křestanů, kteří zde našli klid. Trek údolím se dá označit jako celkem příjemná procházka s občasnými obtížemi, zdoláváním překážek. Sluníčko příjemně hřálo, místní obyvatelé pilně pracovali na mini políčkách a oslové tahaly náklad. Cestou jsme potkávali i želvy a naskytl se nám taky výhled na nedaleký skalní hrad Učhisar. Po příchodu k busu jsme navštívili i místní keramickou dílnu, kde si jeden z keramikářů řekl, že mě zkusí nalákat do kostelíka, zadarmo, pokud zkusim zlákat i ostatní účastníky zájezdu. Kývla jsem. Vylezli jsme na skálu, co se tyčila hned nad dílnou. Je fakt, že vevnitř byly celkem znatelné reliéfy, ovšem ne až na tolik impozantní... potom se mě snažil zlákat ještě na další skálu, kde nebylo zhola nic, kromě holubích domečků, takže jsem radši vzala roha a přes políčko vinné révy se dostala zpět k busu. Někdo se popovezl jím, ostatní si dali ještě jeden trek směrem k údolí Zelve. Cestou jsme šli po jakýchsi "plošinách" z tufu, které jsme jinak nikde neviděli. Někdo šel ještě do Zelve, my si dali letní relax s nanukem u parkoviště. Poté jsme sjeli o kus dál k skalnímu hradu Učhisar, na jehož vrchol se dá vystoupit, prý poskytují i slevy pro studenty, ale mě žádnou slevu neuznali... Z vrcholku byl krásný výhled na celou Kapadokii, kterou poměrně dost lidí poznává ze vzduchu hlavně pomocí horkovzdušných balonů.
Probouzíme se v čarokrásné krajině a víme, že dnešek nebude ze dní, kdy by člověk jenom seděl. Čeká nás trek Kapadokií, údolím Goreme. Kapadokie byla místem, které zasypával popel ze sopek, ten se časem zpevnil v tuf. Erozí se v tufu vytvořily různé útvary. Lidé si do skal vytesávali obydlí (někteří tato obydlí využívají dodnes),kostelíky i celá podzemní města. Právě Kapadokie byla útočištěm křestanů, kteří zde našli klid. Trek údolím se dá označit jako celkem příjemná procházka s občasnými obtížemi, zdoláváním překážek. Sluníčko příjemně hřálo, místní obyvatelé pilně pracovali na mini políčkách a oslové tahaly náklad. Cestou jsme potkávali i želvy a naskytl se nám taky výhled na nedaleký skalní hrad Učhisar. Po příchodu k busu jsme navštívili i místní keramickou dílnu, kde si jeden z keramikářů řekl, že mě zkusí nalákat do kostelíka, zadarmo, pokud zkusim zlákat i ostatní účastníky zájezdu. Kývla jsem. Vylezli jsme na skálu, co se tyčila hned nad dílnou. Je fakt, že vevnitř byly celkem znatelné reliéfy, ovšem ne až na tolik impozantní... potom se mě snažil zlákat ještě na další skálu, kde nebylo zhola nic, kromě holubích domečků, takže jsem radši vzala roha a přes políčko vinné révy se dostala zpět k busu. Někdo se popovezl jím, ostatní si dali ještě jeden trek směrem k údolí Zelve. Cestou jsme šli po jakýchsi "plošinách" z tufu, které jsme jinak nikde neviděli. Někdo šel ještě do Zelve, my si dali letní relax s nanukem u parkoviště. Poté jsme sjeli o kus dál k skalnímu hradu Učhisar, na jehož vrchol se dá vystoupit, prý poskytují i slevy pro studenty, ale mě žádnou slevu neuznali... Z vrcholku byl krásný výhled na celou Kapadokii, kterou poměrně dost lidí poznává ze vzduchu hlavně pomocí horkovzdušných balonů.



7. den
Hned ráno jsme se vydali do veničky Soganli, ta je známá díky svým kostelíkům a také tím, že se zde vyrábí pravé turecké panenky. Po procházce a následném posezení na čaji s místními jedeme dál až k jezeru Nar v kráteru sopky. Je cejtit po síře, tu a tam najdeme louži, kde právě síra probublává bahnem, a v nichž si nejeden z nás pokoušel "nahřát nohy", některé bahnité louže byly horké až moc, což se ovšem nedá říct o jezeru, to bylo téměř ledové. Dva odvážlivci se ho dokonce vydali přeplavat a vskutku se jim to povedlo, i když po návratu byli abnormálně vyčerpaní- není divu.
Společně pokračujeme do podzemního města Derinkuyu (dosl. hluboká šachta, hluboký vrt), jelikož bylo potemělé, někdo nevkročil ani dovnitř, kdo netrpěl klaustrofobií si však zkusil prolézt nejen první patro, ale zkusil využít i šacht vedoucích níže. Počátky tohoto podzemního města sahají do dob Chetitské říše, rozšířeno bylo za vlády Římanů. Má asi 13 pater a jedná se o velký systém šacht, hospodářských prostor a obydlí. Dále proběhla i návštěva vesničky Guzelyurt (dost. krásné obydlí), kde se nachází další podzemní město. Ovšem i jeho nadzemní část stojí za to! Bohužel nemám žádné důkazné foto... jinak nás cestou pobavila cedule s nápisem Nigde x km, "Kde žiješ?","Nigde".
Společně pokračujeme do podzemního města Derinkuyu (dosl. hluboká šachta, hluboký vrt), jelikož bylo potemělé, někdo nevkročil ani dovnitř, kdo netrpěl klaustrofobií si však zkusil prolézt nejen první patro, ale zkusil využít i šacht vedoucích níže. Počátky tohoto podzemního města sahají do dob Chetitské říše, rozšířeno bylo za vlády Římanů. Má asi 13 pater a jedná se o velký systém šacht, hospodářských prostor a obydlí. Dále proběhla i návštěva vesničky Guzelyurt (dost. krásné obydlí), kde se nachází další podzemní město. Ovšem i jeho nadzemní část stojí za to! Bohužel nemám žádné důkazné foto... jinak nás cestou pobavila cedule s nápisem Nigde x km, "Kde žiješ?","Nigde".



8. den
Brzo ráno se dostáváme až k sopce Hasan Dag, ta má až 3 253 m.n.m. První fáze výstupu je klasický povrch, zemina, kolem stromy, celkem pohodička, i když sklon terénu je viditelně horský. Ve vyšších polohách se stromy mění na keře, kleč a pak už jen jakýsi "mech". "Vypadalo to jak mech, tak jsem si sednul!", stěžuje si s bolestí Zdeněk... protože tenhle pseudomech pěkně píchá! Najednou se začne měnit i terén, už nejdem po zemi, ale spíš po menších šutrech, které se s nadmořskou výškou mění v stále větší a větší budry, překvapivě se mi zrovna na nich chodí snad líp než na původním povrchu. A taky je to záživnější. Dokonce narážíme na pozůstatky jakéhosi obydlí a kousek výš dokonce na yurtu kočovného kmenu. Třetí fáze, posledních asi 300 m.n.m je už čistý štěrk. Na vrchol nejdu. Odpočíváme pod vrcholem, když v tom se vyřítí pasáček s ovcemi, kozami a psi, kteří mají drátěné obojky s pichláky, prý kvůli vlkům. Scházíme dolů až k yurtě, kde nás jedna z žen zve na občerstvení, to bohužel musíme odmítnout. Klesáme dál, i když to klesání by se dalo nazvat spíš jako seskakování z jednoho šutru na druhý. Jeden seskok se mi stal osudným a lehce si rozsekávám nohu- celá holen sedřená do krve po pádu při jednom "seskoku" na hranu šutru. moje tempo postupu závratně klesá, když v tom slyším nějaké volání, ohlédnu se a dost vysoko nahoře vidím mávající postavu, cosi volající. Mávám zpátky a čekám... Po několika minutách nadšeně doskakuje jedna žena, taktéž účastice zájezdu se slovy" Ještě, že máš to svítivý žlutý tričko, jinak bych se ztratila, já myslela, že jdu špatně. Ještě, že jsem tě uviděla." Když se konečně dostáváme k busu, žena mi nabízí dýnová semínka a řidiči čokoládu. Tu neodmítnu nikdy, ale s velkou porcí cukru. "Vždyt to ani neni čokoláda, to je MELASA!", hlásá jeden z řidičů. Odjíždíme dál až ke kanonu Ihlara. Slézáme dolů a procházíme si jeho první část až k vesnici Belisirma, kde se nachází náš kemp. Kanon měří kolem 14 km a nalézá se v něm nespočet skalních obydlí a kostelíků (prý až na 100). V Belisirmě jsme si dali výtečnou večeři, součástí jíž byly ryby z místní říčky. Večer nám mladí 16-letí Turci předváděli folklorní tance a po mě a jedné holčině chtěli, abysme se přidali a dělali to, co oni... no, skoro by nám to i šlo :D
Táta měl pro změnu zážitek, když se šel projít a jedna paní šla s ním a potkali stařenku, která jim naznačovala, že ve vesnici hlídá pes a moh by je kousnout a tak je radši pozvala k sobě domů na jídlo a čaj.



9. den
Osmý den scházel nám... snad v pět ráno už babičky okopávaly pole a my se po snídani pomalu vydali směrem ke konci údolí. Asi po dvou kilometrech slyšíme úpěnlivé volání:"Niki!", "Klára!"... mladíci z kempu se s námi přiběhli rozloučit, což bylo velice příjemné uý jen z toho důvodu, že neměli moc času, ale obětovali i běh pro to, aby jsme si řekli ahoj. Jinak jsme cestou neustále potkávali suchozemské želvy a malé želvíky. Na konci kanonu se tyčí vysoká skála, do níž byl vytesán klášter. Opět se někteří odvážili lézt nahoru, ale po první šachtě 2 m to většina vzdala, na vrchol jsme vystoupali jen čtyři, ale stálo to za to. Impozantní výhled a ten adrenalin v krvi pracoval jak nejlíp mohl! Pod klášterem potkáváme symaptické starší ženy, které se s námi dávají do řeči. Je jakási výhoda i nevýhoda zároven naučit se pár základních frází a slovíček turecky, protože jak je jednou použijete, tak se s váma začně bavit leckdo a nějak si neuvědomuje, že asi už nerozumíte... a tak se ptaly, jestli je Klára kardeš nebo arkadaš, nejspíš šestym smyslem mi došlo, že se ptaj, jestli je kamarádka nebo sestra, akorátže už jsem nedokázala určit, co je co... Odpovídám "Kardeš" (=sestra). Stane se. Kousíček od tohoto skalního kláštera byl další kostelík se zajímavými freskami a sloupy. Pak jsme nastoupili na bus, ale ještě před odjezdem k nám přišel řidič, s velice krutým pohledem až z něj šel strach, a podal nám fotky, který mu v kempu dali kluci pro nás. Jednu pro mě a jednu, co jsme si měli rozstříhnout :D pokračujem dál do hor středí Anatolie k pohoří Ala daglar. Zakotvili jsme v kempu u říčky a pstruží farmy, i když se člověku zdá, že leží v údolí, nadmořská výška kempu je prý asi 1 600 m.n.m. Poměrná část účastníků zájezdu se rozhodla v kempu zůstat a užít si chvíle relaxu, my se vydali do hor, i přes mou znatelnou nechut a bolavou nohu. Prvotní stoupání bylo jaksi "nepříjemné", ale časem si asi člověk zvykne. Krajina je posetá rozlišnými květy, působí to esteticky. Těžko se vybírá, jestli dřív obdivovat vysoké štíty klenoucí se nad námi, kytky pod námi nebo výhledy do hor za námi... Dostáváme se až na planinu, kde se pasou krávy. Tam rozděláváme tábor. Noční spaní s alumatkou na šutrech nic moc, ale vždycky může být i hůř. Noc nám zpestřují krávy, které se prochází kolem stanů a vykonávají své potřeby.




10. den
Brzo ráno vstáváme a stoupáme dál, cesta už je celkem pohodlná, až by se dalo říct, že téměř vycházková. Cestu zdobí různé květiny, dokonce i vzácné. Botanik by ocenil líp než my, ovšem i my obdivujeme krásu divoké přírody. Dostáváme se až k horskému jezeru, Dipsiz gol (=bezedné jezero), GPS ukazuje 2 944 m.n.m, kolem je sníh, voda ledová. Ale najde se i pár otužilců, co se v ní jdou svlažit. Všímám si měnícího se počasí, tuším zradu. Svižným krokem se vydávám k táboru, zbourat stan a úprk v údolí. Cestou potkávám sysly, orly, bohužel ne kozorožce, kteří zde též žijí. Sestup není nejlepší, člověku přijde ideálnější to vzít "po prdeli". Konečně se dostávám k silnici, po které se mi nechce jít dál. Vidím jeep, stopuju. Zastavuje. Prej kam jedu. "To a fish restaurant" :D nic lepšího mě nenapadlo, beztak to bylo jedno, týpek neuměl anglicky. Na zem kreslim rybu. Pochopil. Hodil mě až tam. Od busu přichází řidič s vyděšeným výrazem. "To nám takhle minule přivez jeep chlápka, co si nahoře rozsek hlavu, tak jsem se už lek, že tobě se tam taky něco stalo!" Po sprše si beru papír a kreslím si u stolu, pozoruju pstruhy a přírodu. S Klárou se bavíme, jak jsme prožily den, ona si pochvaluje místní jídlo. Vzadu v kempu jsou houpačky, tak naší konverzaci rozvíjíme na nich. Pořád na nás koukají místní týpci. Nastává čas večeře a nečekaná situace, první dostávám jídlo já s Klárou, většinou jídlo dostávaj první "šéfové"- průvodci, řidiči... a chutná to lahodně! Půjčuju si tureckou konverzaci, že se něco přiučim v průběhu večera. Češi ladí kytary, my si jdem vyčistit zuby. Na mostíku nás zastaví jeden z týpků se slovy "Bira?", tak tomuhle rozumí snad všichni, Klára mě táhne za ruku, že jo, že si dáme bira. Sedíme s místníma klukama u stolu, zlehka popíjíme, oni jen pozorují... zkoušíme se domluvit "Do you speak english?", Turci kroutí hlavou... nesprechtili ani německy, negovorili po rusky a ani se španělštinou jsme neuspěly... konverzace probíhá rukama a nohama plus kreslením na papír. Vzpoměli jsme si na onu knížku konverzace a snažíme se hledat slova a překládat, akorát nám nedochází, že turečtina se tvoří uplně jinak... chceme odpovědět "nevím", v příručce najdeme "Kimdir bilmiyorum-Nevím, kdo to je"... odpovídáme "kimdir", Turci vyvalují oči tázavými pohledy... (kimdir= kdo to je, bilmiyorum= nevim).
Přesouváme se ještě k české skupině, stále hrají na kytary:"Ty boty vždycky jdou a všechno hezké pošlapou.." Na spaní jsem si zalezla pod jakousi stříšku u potoka. Lepší než stan.
Přesouváme se ještě k české skupině, stále hrají na kytary:"Ty boty vždycky jdou a všechno hezké pošlapou.." Na spaní jsem si zalezla pod jakousi stříšku u potoka. Lepší než stan.


11. den
Opouštíme půdu a ještě před východem slunce frčíme směr jihovýchodní Turecko. Dostáváme se na kopec s viditelně uměle navršeným vrcholkem, před nímž se tyčí sloup s orlem, Karakuš tumulus (=dosl. mohyla černého ptáka-orla). Karakuš tepesi- kopec černého orla- je hrobkou kommagenské královny Isias. Cestou stavíme v malém městečku Pazarcik, kde děláme technickou pauzu a využíváme čas k procházce. Opět prhlížíme jakýsi obchod se zbraněmi a jen, co vyjdeme, u školy se na mě nalepí několik malých žáků. Snaží se zjistit, odkud jsme, v tomhle městečku běžně turisty nespatříte... jdou se mnou až k autobusu, kde si povídají s řidičema o českých hráčích Čech, Baroš, Rosický... jeden malej klučina s holčinu mi ukazuje jejich učebnice. Docela mazec! I malý děti se nanásilnou formou učí věci z fyziky a chemie, mnohem dřív, než děti v našich školách. Jeden klučina se pouští do debaty s prostorově výraznějším řidičem a ptá se, kolik váží... ten na ruku píše 125, kluk demonstrativně padá na zem údivem. Loučíme se s dětmi a jedeme dál až k římskému mostu Cendere, jenž byl zbudován za vlády Septima Severa a ještě donedávna byl využíván k běžné dopravě, dnes ho nahrazuje moderní most jen pár desítek metrů po proudu od toho původního. U mostu mě zaujaly moruše, bílý, neskutečně lahodný, kdo je nejí- o moc přichází. Kousek od mostu stáli i turečtí samopalníci. Samí mladí klucí s pěknejma zbraněma a nabízeli mě s Klárou ozbrojenej doprovod a dovoz, kam budeme chtít. Ne, že bysme nechtěly, ale odmítly jsme... škoda, mohl bejt nevšední zážitek... Busem jsme dorazili do kempu v malé vesničce. K večeři bylo lečo, ale výjimečně ne zcela povedený. Kláry táta (milovník antikvariátů) dostal horečku a tak jsme od správce chtěli půjčit teploměr, ten nám vydal a nabídl nám i odvoz do nemocnice, který jsme odmítly. Místo toho nás s Klárou pozval na večeři. Vzhledově to jídlo vypadalo jak to naše lečo, ale chutově to bylo delikátní. Sice dost ostré, zajídaly jsme chlebem. Měly jsme i místní jogurt, ten nám nechutnal a probíhal boj o to, kdo ho sní. "Dej si ještě.", " Ne, ty si dej, já už měla.", "Tak jednu lžičku já a jednu ty!"- tímhle stylem jsme to nakonec zvládly. Nabídly jsme pomoc s umytím nádobí, to nám ale bylo odepřeno.




12. den
Ještě téměř v noci opouštíme kemp a vyrážíme na horu Nemrut. Vezou nás místní minibusy, dolmuše. A čeká nás výšlap až téměř k vrcholku hory. Samotný vrchol je opět dílem člověka, prý se někde v něm nachází hrobka krále Antiocha 1., který na hoře nechal postavit sochy bohů a mezi ně zařadil i sochu svou. Ten uvalil kletbu na toho, kdo by jeho hrobku našel a otevřel. Před východem slunce kurdští studenti tancují na jedné z teras. Jak vychází slunce, paprsky dopadají na sochy a osvětlují je, působí to až magicky, opět muj foták to nedokáže zachytit... Díky zemětřesení i zubu času jsou sochy polorozpadlé, ale jejich části pořád dosti zachovalé. Cestou zpět zastavujeme v starověké Arsamei, nebo spíš v tom, co z ní zbylo. Dříve byla hlavním městem Komaggeny, dodnes tu stojí reliéf Herkula a Mithridata. Z místa je krásný pohled do údolí.
Vyrážíme k Šanli Urfě, stavíme u Eufratu. Legendární řeky... čistě průzračné, ale ledové řeky. Někdo se v ní i smáčí. Jedem dál až k Ataturkově přehradě. Vstup na ní je na povolení a nesmí se fotit. Hlídají nás vojáci a my si užíváme ten pohled do vody, kde byly krásně vidět ryby (asi jako v Česku na Americe). Do Urfy se dostáváme záhy, teploměr ukazuje 42 C a to je ráno. Urfa je poutním místem třech náboženství (křestanství, židovství a islámu), jelikož v Urfě žil prorok Abrahám. Dá se navštívit i jeskyně, kde se údajně narodil. Město má silně orientální vzhled a atmosféra je přímo dechberoucí. Turisty zaujme Abrahámovo jezírko plné ryb. Podle pověsti, kdo odcizí rybu-zemře. A tak jich je v jezírku víc než dost. Jinak v městě kromě orientální architektury obdivujeme i tradiční bazar, mnozí řemeslníci přímo vyrábí své výrobky za chodu, turecké lázně atp. Je to naprosto energizující město.K večeru se schází místní nedaleko jezírka a tančí folklorní tance, zpívají lidovky a hrají na hudební nástroje. Skvost mezi městy- to je Urfa. Tento den měli solidní zážitek naši řidiči, když se chtěli chvilku prospat v parku a turecká policie byla velice nesmlouvavá a odehnala je, že tam spát nemůžou. Sedět i ležet na tráve se může, spát nikoliv. V protilehlém miniparku vaříme večeři, domorodci s údivem pozorují naše kulinářské umění v praxi.

Vyrážíme k Šanli Urfě, stavíme u Eufratu. Legendární řeky... čistě průzračné, ale ledové řeky. Někdo se v ní i smáčí. Jedem dál až k Ataturkově přehradě. Vstup na ní je na povolení a nesmí se fotit. Hlídají nás vojáci a my si užíváme ten pohled do vody, kde byly krásně vidět ryby (asi jako v Česku na Americe). Do Urfy se dostáváme záhy, teploměr ukazuje 42 C a to je ráno. Urfa je poutním místem třech náboženství (křestanství, židovství a islámu), jelikož v Urfě žil prorok Abrahám. Dá se navštívit i jeskyně, kde se údajně narodil. Město má silně orientální vzhled a atmosféra je přímo dechberoucí. Turisty zaujme Abrahámovo jezírko plné ryb. Podle pověsti, kdo odcizí rybu-zemře. A tak jich je v jezírku víc než dost. Jinak v městě kromě orientální architektury obdivujeme i tradiční bazar, mnozí řemeslníci přímo vyrábí své výrobky za chodu, turecké lázně atp. Je to naprosto energizující město.K večeru se schází místní nedaleko jezírka a tančí folklorní tance, zpívají lidovky a hrají na hudební nástroje. Skvost mezi městy- to je Urfa. Tento den měli solidní zážitek naši řidiči, když se chtěli chvilku prospat v parku a turecká policie byla velice nesmlouvavá a odehnala je, že tam spát nemůžou. Sedět i ležet na tráve se může, spát nikoliv. V protilehlém miniparku vaříme večeři, domorodci s údivem pozorují naše kulinářské umění v praxi.





13. den
Vracíme se zpět k západu,k Levanstkému moři. Dalším cílem naší trasy je středověký hrad Anamur. Ale jelikož se jedná o první zastávku u moře, jdem se koupal. Moře bylo čisté, i když lehce rozbouřené. No, mě po dvou minutách cosi píchlo. Myslela jsem, že jsem šlápla na ostrej klacek. Byl to ježek. Stejný zranění potkalo i Kláru. Na pláži jsme si "operovaly" nohy a snažily se ty jehlice vyndat. Bolelo to snad čím dál, tím víc. I přes bolest se vydáváme vstříc hradu a novým dobrodružstvím. V hradním příkopu plave hafo vodních želv, jinak celkem žabinec. Cestou zpět zastavujeme v místním občerstvení. Táta si dává pivo a svoláváme další dvojici Čechů, at zajdou. Mladý kluk s černýma vlasama a modrýma očima nám přináší jahody a banány k zakousnutí. Když je sníme, přináší ještě další. Jdeme zpět k busu, koštujem merunky ze stromů. Přejíždíme přes krajinu posetou skleníky a foliovníky plné banánů, nekonečně moc banánů... K večeru a v noci přejíždíme přes pás hotelů okolo hlavních turistických letovisk. Rusáci se promenádují u hotelů jak jemnostpáni. Jeden hotel vedle druhýho, tolik a tolik kilometrů. Tak tohle snad nikdy!


14. den
Nad ránem se dostáváme do národního parku Koprulu kanyon, který je známý pro svou průzračnou divokou vodu protékající soutěskou. Je cílem mnoha vodáků i příležitostných raftařů. Přes řeku vede starý římský most, dodnes funkční. Jinak je kanon vhodný i pro milovníky treků, ale musí se počítat i s broděním. Mně je zrovna nevolno a tak jdu jen k mostu a zpátky do kempu. Jím bramborovou kaši, majitel kempu mi k ní přidal rybu a jeden z pracovníků ještě donesl kečup a okurku. Takřka oběd na úrovni. Pracovník mě pak ještě zvel na projíždku na raftu zadarmo. Odmítám. Nabízí projíždku motorkou... ta je lákavější, ale též zamítám. Časem se do kempu vrací i ostatní a k večeru si dáváme kytarový jam. Průvodce- Moravák- dokonce přišel s inovací kytary ala cimbál, stačí si vzít lžičku a mlátit s ní do strun.

15. den
Vydáváme se směr Aspendos, kde stojí snad nejzachovalejší starověký amfiteátr. Pro své akustické vlastnosti je stále využíváný pro různé kulturní akce- divadlo, koncerty... cestu nám zpříjemnuje skupina Turkomor, jak ji řidič nazval, aka Čechomor. Před amfiteátrem stojí starší pán s velbloudem. Za peníz se můžete vyfotit nebo i svést. Po prohlídce divadla a vyzkoušení akustiky při přednesu Vergilia v originále se uchylujeme na kopec nad divadlem, abysme je spatřili i z jiné perspektivy. Jedem do Antalaye, hlavního letoviska Turecka. Cestou ještě stavíme u Seldžuckého mostu, fotíme, procházíme se. S Klárou objevujem další super rostlinu ve tvaru pichlavé koule, cosi na styl husitského řemdihu, akorát s více bodáky. V autobuse se jedna postarší paní neustále roztahuje a padá na nás v zatáčkách, tak jsme vymyslely, že dát si třeba na koleno tuhle rostlinu, asi by jí to nepotěšilo. V Antalayi se procházíme uličkami, kolem starých osmanských domů i moderních budov, seldžucké mešity s vroubkovaným minaretem... Nakupování čehokoliv včetně jídla v centru nedoporučuju, všechno je tak 3x dražší než jinde. Turci jsou zde vcelku vlezlí, Němci a Rusové namyšlení. Dáváme si pivo a kocháme se výhledem na moře a hory. Odjíždíme až tam, kde se nachází starověký Termessos, orlí hnízdo. Zbytky hradeb, gymnázia, chrámu i nekropole plná hrobek a obrovský amfiteátr, z kterého se člověk kouká přímo na okolní hory. Při pohledu na zdevastovaný amfiteátr a popadané kameny jedna Slovenka, jež studovala historii, povídá:"Ty lidi, to jsou takoví vandali!","Ale to udělalo zemětřesení!" Přespáváme v nedalekém kempu, kde je možnost i ubytování na stromech. Žel, na nás už místo nezbylo, musíme dát za vděk stanům.




16. den
Phaselis. Další pozůstalost z dob římské nadvlády, nad ní se klene "turecký Olymp". K vidění tu je malé divadlo, lázně, brány, akvadukt... a moře. To nás opět zlákalo a výjimečně plavu až k bojkám. Počasí není zrovna nejpřívětivější, ale zima rozhodně není. Hřebem celého dne je plavba nad zatopeným městem Kekova. Zdejší příroda je neuvěřitelná, vesnice krásné, moře a zatopené město úchvatné. Navštěvujeme městečko Kale (dosl. Hrad), kde se (kupodivu) nachází i hrad. Pod hradem místní prodávají různé vlastnoruční výrobky. Nádherné pásky s polodrahokamy, na které peníze nemám, ale aspon si od nich kupuju háčkovaný náramek s korálky. Plavíme se lodí až k zátočině, kde máme strávit noc. Kapitán mně a Kláře slibuje, že další den budem lod kormidlovat my. Děláme si srandu, že zítra se z jeho lodi stane Titanic. Lidé spí na palubě, kapitán v podpalubí a ti, kterým se nedělá zle na střeše pod širákem.


17. den
Kapitán se nedal zastrašit, kormidlujeme lod! Objíždíme pobřeží, koukáme pod vodu na zatopené město, schody, uličky, džbány... vjíždíme i do jeskyně, kormidlo radši předáváme kapitánovi. Jinak na pobřeží jsou i četné lýkijské hrobky a sarkofágy. Po plavně se přemistujem do městečka Demre, Myra. Kromě pozoruhodných skalních hrobů a velkého amfiteátru je hlavním turistickým lákadlem fakt, že se zde narodil sv. Mikuláš. Všude jsou kupy Rusáků, suvenýry ikon... jdu obhlídnout památky a utíkám pryč! Došli jsme až k zajímavému antikvariátu. V něm nacházím i něco pro sebe. Osmanskou minci, či co to je. Líbí se mi to, dělám si z toho šperk a nosím to jak náhrdelník. K večeru se dostáváme opět k moři a vydáváme se za bájnou chimérou. Cestou mnoho stromů s citrony. Sbíráme ty padlé. Jsou obrovský tak 3x větší než běžný. Za soumraku přicházíme k chiméře, místu zvanému Yanartaš (dosl. Hořící kámen). Z hlubin země proudí metan či co a samovolně se vzněcuje... Podle legendy pod zemí žije bájná nestvůra, která chrlí ohen. Sedím na hořícím kameni a lidi si mě zaujatě fotí. Já tam fotím aspon Kláru. Na kopci přicházíme na zlepšovák, jeden z citronu vymačkáváme do vody, Matoni citronová hadr. Vracíme se do kempu, ráno se vstává v 4h, pro dobrovolníky je naplánován výstup na turecký Olymp-Tahtali Dag.


18. den
Probouzíme se za světla, výstup na Olymp jsme vzdali. Užíváme si na oblázkové pláži a pod platany. Jistý František je celý den nas...ý, že ho nikdo nevzbudil, jelikož výstup na horu chtěl podniknout taky. Odpoledne se vrací horští vlci. František ihned ventiluje své nas...í.
"Proč jste mě nevzbudili, když jsem chtěl jít taky?"
"A proč sis nenařídil budík?"
"Budík nemam."
"A to jsi ráno neslyšel, toho meluzína z mešity?"
"Slyšel."
"No, tak to bylo právě 4 ráno"
"Proč jste mě nevzbudili, když jsem chtěl jít taky?"
"A proč sis nenařídil budík?"
"Budík nemam."
"A to jsi ráno neslyšel, toho meluzína z mešity?"
"Slyšel."
"No, tak to bylo právě 4 ráno"
Františka to moc neuklidnilo a kaboní se dál. Ale podle těch, co se na vrchol hory vyškrábali to nestálo moc za nic. Úpravy kvůli turistům a skrz mlhu žádný výhled. Přesouváme se do Denizli, osidlujeme kemp s bazénem a lehátky. Jedno lehátko zabírám a přespávám na něm.Širák je nejlepší volba. Zjištuju, že mi vypadla plomba ze zubu.
19. den
Brzy vstáváme a vydáváme se do Pamukkale. Před odjezdem si nás a autobus ještě fotí majitel kempu. Pamukkale tvoří vápencové kaskády s termální vodou. Ta se usazuje a vápenec tak přirůstá. Jsou tam i pseudobazénky, v nihcž se dřív dalo koupat, už je to zakázáno. Na místě stály hotely, ty byly zbourány, když se zjistilo, že tím, jak se do nich odvádí termální voda se Pamukkale, zapsané na seznamu UNESCO, ničí. Místo prý navštěvovali již starověcí Římani. Hned nad kaskádami stojí město Hierapolis. Nalézjí se v něm zbytky sloupoví, hradeb, bran, amfiteátru a snad největší antická nekropole. Přejíždíme k moři, spíme na pláži. Širák byl super nápad, než nás poštípali komáři.


20. den
Konec putování Tureckem se blíží, ještě navštujememe starověké město- Efes. Ještě pamatujete na efeskou Plzen? Spolu s Pamukkale patří Efes k nejvyhledávanějším atraktivitám země. Aby ne, vždyt je to nejzachovalejší antické město na světě. Návštěvníka zaujme nejen krásné sloupoví, ale i místnost s mramorovými latrínami či Celseova knihovna. Lákadlem doby bylo i divadlo, jež mohlo pojmout až 50 000 diváků. Ve městě svého času působili např. vojevůdce Hannibal, Xenofon nebo Jan Evangelista. Relativně blízko se nachází i jeden ze sedmi divů světa- Artemidin chrám, ten byl však zapálen jistým antickým psychopatem, který chtěl, aby jeho jméno neyblo nikdy zapomenuto-Dneska z chrámu stojí jediný sloup... právě u tohoto chrámu jsem zaala přemýšlet nad cenou mojí mince, jíž jsem koupila v antikvariátu. Jistý obchodník se totiž dosti snažil, abych mu jí vyměnila za cokoliv, co prodává on anebo at si řeknu, kolik za ní chci. Nechci nic, neprodam, tim spíš, jestli má cenu! Pokračujeme k dalšímu bájnému městu, Troje. Ta je známá především díky trojské válce a trojskému koni, snad největší lsti v dějinách. Turci si za vstup účtují nemálo, i když k vidění je jen kamení, které amatérům moc neřekne. Prý se na naleziště dá dostat i skrz díru v plotu, odvážná hyperaktivní babička a její manžel to zkouší. Žel, chytla je turecká policie, jak nemilé! Platí vstup a vchází dál, my si u busu vaříme jídlo. Sjíždíme k moři, do města, nastupujem na trajekt. Tvůrci Hollywoodského filmu Troja městu věnovali onoho koně. Toho sledujeme,když se vzdalujeme od břehu. Noc prožíváme mezi sosnami.


21. den
Ranní procházka u moře a odjezd k významnému bojišti 1.sv. války Gallipoli- Gelibolu. Právě při zdejším odboji se výrazně proslavil Mustafa Kemal, který se později stal prvním tureckým prezidentem. Je zde hřbitov padlých a i válečné muzeum. Také pomník. Míříme do Edirne. Utrácíme poslední peníze a vyrážíme k hranicím. Trochu bloudíme a dostáváme se až k plotu- hranice? Na něm vidíme porpvé bordel- igelity, odpadky atp., někteří si zaujatě fotí první bordel v Turecku, který jsme objevili až poslední den na území. Nastává však otázka: Byl to opravdu turecký bordel? Nebo spíš bulharský?
Konečně přijíždíme k celnici, tam potkáváme český bus. Pozn.:pivo v našem busu došlo asi po deseti dnech, proto milovníci piva zkouší štěstí u českého busu, jestli náhodou nějaké pivo nemají. Od nich prý skoro nikdo pivo nepil, takže jim zbylo dost. Náběh na autobus a hromadné kupování piva na turecké hranici. Vítězné pohledy žíznivých.
Pokračujeme Bulharskem a spíme v kempu, u něj probíhá svatba, posloucháme balkánskou muziku a usínáme.

22. den
Událost na bulharské benzínce, dochází palivo a tankujem. Eura neberou a na kartě řidiči ani průvodci nemají dostatek peněz. Zakládá je jeden z účastníků. Překračujeme hranici bulharsko-srbskou. Asi tři kilometry za ní stavíme a dáváme technickou pauzu. Což se nelíbí provozovateli pumpy, u níž stojíme. Vyhrožuje autobusákovi, že mu propíchne gumy, ten se nedá zastrašit a jde po týpkovi pěstí... uklidnujem situaci, chlápek volá cajty a my urychleně mizíme. Zbytek cesty bez komplikací.
Jééj, kráne fotky, trochu mi to pripomína môj osobný cestovný denník, ale ten si píšem do špeciálneho zošita :)
Rád by som šiel na takýto okruh Tureckom, ale pravdupovediac by som sa ani nekoncentroval na prírodu, skôr na mestá :)