close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Co mě naučil život v Istanbulu

17. ledna 2016 v 13:54 | Nikita |  Turecko
ISTANBUL

Istanbul je místem setkávání všelijakých kultur, historických památek i moderního světa. Má tolik kouzla, že pouhé 4 dny v něm nestačí. Tohle město žije svým stylem. Jenže jako každá velká metropole naráží i na mnohé problémy. Toto jsou reflexe toho, co všechno jsem začala vnímat během 4 měsíců života zde.


DOPRAVA

Že zácpa může vzniknout v jakoukoliv dobu a její příčinou může být cokoliv.

Je až zajímavý, jaký jsou rozdíly v trvání cesty v ten samý den v týdnu, v tu samou hodinu. Jednou to trvá 30 minut, jindy třeba devadesát. Někdy taky 180. To třeba, když zrovna na hlavní istanbulský policejní stanici otravujou ozbrojení teroristi a je uzavřena třída Vatan. Jindy cesta trvá dvě hodiny díky sněhový kalamitě. A jindy prostě kvůli tomu, že se lidi vracejí z práce, nebo zrovna jedou na návštěvu, na trh, …


Že istanbulská tramvaj nebo metrobus jsou jedním z mála dopravních prostředků, u kterých neplatí heslo "Lepší se špatně vézt, než jít dobře pěšky".

Je super, že tramvaj je spolehlivým dopravním prostředkem, ideální pro dobu, kdy jsou zácpy. Jenže, když jsou zacpaný silnice, jsou zacpaný i tramvaje. Lidma. A vždycky i dost natěšenýma úchylnýma týpkama. Výhra je v tramvaji sedět, když zrovna nepotřebuješ vystupovat přes dav. To je boj i umění zároveň. V istanbulský tramvajový dopravě platí pravidlo "n+1", tzn.= ještě jeden člověk se tam vejde… A tak se vejde nekonečně moc lidí, nedá se dejchat, ani omdlít nemůžeš, protože síla davu tě drží. Bohužel ani nemůžeš dát někomu pěstí tomu úchylovi za tebou, co se pokouší o kdoví co, aniž bys nepraštil i někoho dalšího.

Že přes mořskou úžinu se dá dostat klasicky lodí, nebo podzemním metrem Marmaray.

Marmaray je o dost rychlejší, ale zážitek z plavby lodí za brutálně nízkou cenu stojí za ozkoušení. K tomu je velice příjemné jet lodí v době východu nebo západu slunce, loď vám poskytne skvělé zázemí pro focení města. Lodí se dá dojet za zvýšenou sazbu až na Princovy ostrovy, kde se dá chillovat celý den a je pár míst, kde se dá zůstat i přes noc.


Že TAXI není drahý a k tomu jezdí závratnou rychlostí. A že závratnou rychlostí jezdí i dolmuše (hlavně v noci).

Když je vás víc, tak se mnohdy vyplatí využít Taxi služby, než ject dolmušem. Taxíky jezděj fakt rychle a nebojej se zuřivýho přejíždění z pruhu do pruhu. V noci už autobusy nejezdí, ale celou noc jsou k mání dolmuše a tága. Takže z pařby na Istiklal se dá celkem pohodlně dostat domů v jakoukoliv noční dobu. Akorát to možná bude stát trochu strachu, třeba když se právě dolmuše proplétají mezi dalšíma dolmušema, autama a taxíkama. Skoro jako synchronizovaný chaos.

Že řidič autobusu není "autobusák", ale kapitán.

A je pravda, že autobusáci jsou páni. I když se jich každej třetí ptá, jestli staví tam a tam, a když ne, na co maj kde přestoupit, anebo do jakýho busu nastoupit už tady, v klidu odpovídaj. Když chceš na další zastávce vystoupit, můžeš sice zmáčknout tlačítko "STOP" u východu, ale taky můžeš zakřičet přes celej autobus: " Kapitáne, můžeš, prosím, otevřít zadní dveře?"
Ale stačí i "Kapitáne, zadní dveře."
Občas se stane, že autobus řídí někdo, kdo byl snad ještě včera taxikářem. Kličkováním autobusem v hustém provozu, se z jízdy autobusem stává adrenalinovej zážitek. V Čechách je jízda busem napínavá asi jen tehdy, když zrovna hoří….

Že autobus nejezdí na peníze, ale na Istanbulkartu.

Jestli chceš při svým pobytu hojně využívat istanbulské autobusy, musíš si zařídit Istanbulkartu, která se pak dá dobíjet na mnoha místech (označených jako AKBIL). Na zřízení karty existuje pár specializovaných míst, kde se nechá vystavit. Karta se dá obejít tím, že zkusíte zavolat na lidi, jestli by vám někdo půjčil tu svou a pak mu zaplatit 2,5 liry. Když je v buse hodně lidí, tak se karty posílají třeba až z konce autobusu na začátek. Často jich koluje např. 5 a majitel si musí poznat tu svou, i přesto, že není na jméno. Karty se při posílání nekradou. V Česku bys jí poslal a už by se ti nevrátila.

Že Istanbulský dopravní podnik se snaží o lecjaké inovace v autobusové dopravě.

V každém městském buse najdeš LCD obrazovky se seznamem zastávek, ale i s různými radami a reklamami. Bohužel většinu času jsou tyto obrazovky rozbité a nefungující. Většina autobusů je s klimatizací, což v horkém létu oceníš. Jiné busy využívají jinou klimatizační techniku- přední dveře otevřené dokořán- krásně to luftuje. No a pak jsou tu taky moderní autobusy se zahrádkou na střeše, která prý napomáhá pohlcování CO2 a mimo jiné dělá z takových autobusů přitažlivé ekologické i turistické řešení. Jo, autobusy se zahrádkou jsou moje oblíbený autobusy.


Že je lepší na autobus mávat, když s nim chceš ject.

Autobusy sice staví na zastávkách, ale když je moc velkej provoz, nebo skoro nikdo na zastávce, je lepší dát najevo, že chcete daným autobusem jet. Stejně tak dobré je dát najevo, i když chcete na určité zastávce vystoupit. Stisknutí STOP tlačítka je správnou volbou.

Že chytit požadovaný autobus na Taksimu ve směru do historickýho centra je o nervy.

Taksim je jedno z míst, které navštíví snad každý turista hned po historickém centru s Modrou mešitou. Jenže nástupiště pod náměstím na Taksimu je dlouhé tak 150 metrů, na kterých staví autobusy podle toho, kde je zrovna volno. Jenže protože autobusů jezdí a tedy i přijíždí přehršel, je vždycky prekérní situace, když váš bus zastaví úplně jinde, než čekáte vy. Do toho ještě všechno stěžují lidi, kteří nevědí, kam co jede a čím mají ject, takže zdržují plynulost provozu, tím spíš se váš autobus objeví někde dál…

Že autobusem se dá dostat za istanbulskou cenu i daleko za město a vypadnout třeba do divočiny.

Istanbul je sice přelidněná metropole, ale pro toho, kdo touží po troše dobrodružství a přírody není tak složité se z něj dostat ven, a co víc, za nepatrnou cenu, za využití městských autobusů. Výlet z města se dá podniknout i na pouhý den, nebo se dá toulat po krajině dní víc. Mezi moje oblíbená místa patří Rumeli Feneri s majákem, středověkým hradem i kryty z války. Dalším místem, které stojí za to, je pláž ve vesnici Kilyos. Když už jsem u toho, pláž Kilyos je ve strategickém plánu Ministerstva pro kulturu a cestovní ruch TR jako jedno z 10 míst, které bude uzpůsobeno pro přímořskou turistiku. Nyní vypadá jak normální vesnice s krásně dlouhou (neudržovanou) písečnou pláží.




MÍSTA

Že některým místům je rozumnější se vyhnout.

V Istanbulu se najde hodně míst, kam by se člověk neměl zatoulat. Mnohá z nich vypadají podezřele už na první pohled, jako třeba místa okolo Istiklalu, zvláště "proslulou" částí je Tarlabaši. Takovýhle místa upoutají svým vzezřením hned a my je pracovně nazýváme jako "rape zones". Další místo, kam se nevyplatí chodit je část Esenler, kterou nemají rádi ani istanbulští policisté. Nadmíru přitažlivým a zároveň nebezpečným místem jsou hradby. Víceméně po celé své délce. Hodně se nedoporučuje Yedikule, já mám svý zlý zkušenosti z hradeb u Topkapi (ne paláce Topkapi, ale tramvajový zastávky Topkapi), sice je tam krásný muzeum Panorama 1453, ale přibližovat se k hradbám za mnohé nestojí. Zvláště ne sama… Já tam šla s kamarádkou a výsledkem byla psycho půl hodina s minimálně třema pronásledovatelema, který neodradilo ani to, že jsme došli až k místům, kde bylo dost lidí (u hradeb pro změnu lidi skoro nejsou). "Neříkal jsem ti tak 5x, abys k hradbám nechodila? Teď už to snad chápeš!"


Že některý místa můžou být vnímány diametrálně odlišně.

Asi největší paradox týkající se některého místa v Istanbulu, jsem zažila ve vnímání Bahcelievler, Atakoy. Když jsem tam byla x let před tím, tak mi to vždycky bylo předkládáno jako jedno z nejlepších a nejbezpečnějších míst v Istanbulu. Když jsem tam bylo letos, všichni mě varovali, že to je jedno z těch nejhorších míst v Istanbulu. Pro Turky je to jedno z nejhorších míst, protože tam prý žije plno Kurdů. Pro Kurdy zas jedno z těch nejlepších míst.
" Kam chceš teď ve tmě jít?"
"No, domu?!"
"Ty asi nevíš, kde seš, že jo… si to doma vygoogli!"

Že Bešiktaš a Uskudar jsou nejpohodovějšími místy města.

I kdyby se člověk v Istanbulu cítil nebezpečně, jsou místa, kam se dá uchýlit. Jedním z nich je Bešiktaš na evropské straně města, druhým třeba Uskudar na asijské straně. Přímo u moře se dá vysedávat dlouhé hodiny. Akorát v Uskudaru docela ruší atmosféru prodavači semínek, oříšků, čaje a dalších pochutin. Na druhou stranu, aspoň nemusíte jen koukat a můžete si zpříjemnit den i malým občerstvením. Kousíček od nábřeží Uskudaru se nachází věž Kiz Kulesi, jež je další z atraktivit města. Tu vidíme i z Bešiktaše. V Bešiktaši na ulicích potkáš spoustu mladých lidí, je tu několik univerzit a středních škol. Taky tu potkáš spoustu fanoušků fotbalovýho klubu Bešiktas. Seš za pravýho fešáka, když tu nosíš tričko, bundu, čepici, šálu nebo jiný doplněk s logem klubu. Navíc při každém zápase se zde lidi vydávají do ulic a vládne neuvěřitelná atmosféra. Posedávat tu můžeš bud na betonovým nábřeží, na lavičkách, nebo na kamenech nad vodou. A i když sedíš sám, nikdy tě nikdo neotravuje.



ŽIVOT V ULICÍCH


Že je jedno, jestli jsi milovník historie, kultury, letectví, nebo žen. Tady uspokojíš všechny svý potřeby.

Istanbul je tak rozmanitý, že si každý najde svůj kout, kam se může uchýlit. Vždycky najdeš místo podle tvýho gusta, naplnující tvoje potřeby. Ať už chceš rozjímat nad životem, navštívit významné památky, známé kluby, nebo se třeba kouknout na pořádnou leteckou show. Dá se tu využít i různých aktivit, které sponzoruje město, nebo městská část. A ještě jednou k Bešiktaši- v zimě sis tu mohl zadarmo zabruslit na plácku mezi mořem, autobusovým nádražím a muzeem, na jaře sis mohl užít zadarmo koncert Tarkana na tom samém plácku, nebo třeba colour run a leteckou show F-16 o kus dál.

Že je tu tolik památek, že jsi v muzeu každý den.

Památky jsou všude, ať už jde o několik staletí staré mešity, paláce atp. Pro lepší představivost popíšu svoji cestu na univerzitu. Z mojí zastávky se dá ject busem, nebo tramvají. Tramvaj vede přímo centrem, autobus historický centrum "objíždí". Vyjmenuju jen ty nejdůležitější památky, co vidím.
Bus: Přímo naproti zastávce je Fakulta medicíny Istanbul Universitesi (1470), potkáváme x mešit, jedem přes místo pátečního trhu, po levici stojí Istanbul Murat Paša Camii (1465-1471), dál Pertevniyal Valide Sultan Camii (neogotická mešita, 1871), projíždím pod římským akvaduktem, po pravici vidím další staré měšity, po levici pak dole přes moře Galata věž, po levici Eminonu s Yeni Camii a vstupem do Grand Bazaru a Misir Čarši, přejíždím přes galatský most a napravo vidím v dálce palác Topkapi a chrám Hagia Sofia (Aya Sofya), dál vidím třeba univerzitu architekta Sinana, ale i palác Dolmabahče, taky námořní muzeum. Vystupuju z busu a jdu nahoru na kopec, do univerzity. Moje univerzita je místem, kam sultán Abdulhamid II. přesunul svůj palác poté, co shledal v r 1847 palác Dolmabahče ne úplně bezpečným. Na rektorátě je třeba sultánova pracovna atp.


Že mezi základní nástroje sociální komunikace patří hraní her.

Je jedno, jestli jsi pouhým studentem, nebo veleváženým SEO expertem, či komisařem, když nehraješ hry s ostatníma, jako kdybys nebyl. V každým tureckým domě najdeš aspon některé "platformy". Mezi ty neojoblíbenější patří 101 Okey, Tavla (vrchcáby), Monopoly, šachy nebo třeba karty. Deskové hry najdeš ale i v čajovnách, restauracích, na univerzitách. A docela lehce se hraní podléhá. Vždycky ti den na univerzitě líp ubíhá, když si mezi přednáškami zahraješ aspoň pár her tavly.

Že jak se jednou do hry dáš, musíš hrát i kdyby tě o půlnoci vzbudili.

Tohle bohužel platí i dýl po půlnoci, třeba tě spolubydlící s kámošema vzbudí v jednu, ve dvě ráno-a musíš jít. Jenže tím to nekončí, spousta lidí v Turecku "ponocuje" a tak se hraje do rána. Někdy tě na to i v půlnoci upozorní, že jestli půjdeš hrát, tak se hraje do rána. A tím ránem zdaleka nemyslí 3. nebo 4. hodinu ranní, ale často hraní trvá úplně až do rána, např. 6.57, takže pak můžeš jít rovnou do práce, nebo do školy.




Že když parkuješ na ulici, měl bys zjistit, jestli tam nebejvá trh a jestli jo, tak kdy.

Trhy jsou jedním z kulturních prvků prostupujících Tureckem od nepaměti. I v Istanbulu je jich spousta v různé dny na různých místech, i když turista se většinou vydá leda na Grand Bazaar. A to je škoda! Nevýhodou stěhujících se trhů je to, že když nevíš, že určitou ulicí prochází, je to problém třeba při parkování. Někdy třeba i samotný Istanbulan zapomene, který je den…
"Sakra, dneska je den trhu!"
"Né, dneska je úterý…"
"Ale já mám auto v ulici, kde probíhá úterní trh!"

Že např. na úterním trhu v Šehremini můžeš sehnat značkový oblečení za cca 25 korun.

Co komu budu vyprávět. V Istanbulu se nakupuje levně a dobře. Tím spíš tam utratíš dost peněz. Lidské potřeby jsou nekonečné, jen zdroje omezené… no a dost z těch potřeb můžeš docela vydatně uspokojit právě tady. Díky tomu, že Turecko produkuje spoustu textilu i pro světové značky, ale hlavně kvůli tomu, že Turek je obchodník srdcem i duší, často najdeš něco "ulitýho" na trh. V Šehremini je úterní trh zajímavě rozdělenej, spousta zeleniny, ovoce, ryb, ale v další velký části je spousta látek a věcí k šití a vyšívání a potom je taky velká část trhu věnována oblečení. Hned kousek od obchodu Etik (u okraje šehreminského náměstí), kde trh z jedné strany začíná, bývá chlápek, co prodává exkluzivní kusy oblečení za 2,5 liry (cca 22-25 korun českých). Našli jsme tam věci značek Zara, New Yorker, C&A, Conbipel a já dokonce i šaty Tom Tailor. To chceš! Všecko originál, ale v hromadě je třeba 1-2 kusy a musíš pořádně hrabat a hledat.



Že spíš potkáš někoho známýho v tomhle velkoměstě, než na českým maloměstě.

Je to až k podivu, s jakou pravděpodobností potkáš někoho, koho znáš zrovna v tak obrovským městě. Udává se, že v Istanbulu je 17- 21 milionů lidí, záleží na tom, v který den a jakou denní dobu. Jestli někde platí rčení "Svět je malý a lidi se potkávají", tak je to právě tady. Nedá se říct, že bysme zrovna znali moc lidí v Istanbulu, ale neprojde den, abys někde na ulici někoho známýho nepotkal. Takhle zcela náhodně jsem v Istanbulu potkala například nejcennějšího českýho turkologa, nebo lidi z mojí univerzity, lidi z jiných univerzit, které jsem náhodou znala, kamarády mýho spolubydlícího, spolubydlící mých kamárádů a vůbec, všelijaký lidi. Dvakrát jsem letěla z letiště Sabiha Gokcen a dvakrát jsem tam potkala někoho, koho znám a dokonce s nimi letěla letadlem. Jednou to byla holčina z Prahy, kterou znám už snad 6 let a potom holčina Turkyně, která studovala na mojí univerzitě v Českých Budějovicích. Krom nich jsem na letišti potkala taky další lidi, co znám, třeba jednoho týpka z mojí turecký univerzity, co zrovna odlítal do USA.

Že lidi schízujou nejen v našich českých malých vesničkách, ale i v tomhle velkoměstě.

Znám poměrně dost lidí v mým okolí, kdo se muselo vzdát cesty někam jen kvůli tomu, aby ho někdo neviděl. Taky spoustu lidí, co se někam vydá, ale když už jede auto, tak uskakuje do pole, do lesů atd.
O to víc mě překvapilo, když stojíme na zastávce a najednou se člověk vedle mě urychleně schoval za zastávku.
"Co děláš? Se schováváš?"
"Jo!"
"Teď tu jel autobus, co jede přes naší základnu a jezděj s nim lidi od nás, i velitelé!"
"Máš problém, že seš tu se mnou, jakože s holkou?"
"Ne, mám problém s tim, že minimálně polovina lidí od nás tě zná."
"Hm, super, já mám schízu z každý bílý Audiny, když jdem spolu. Tou jezdí taky jistej člověk od vás. My jsme dvojka!"

Že holku nezveš na rande na večeři, ale na snídani.

Když seš ještě mladej kluk, určitě pozvi holku na snídani. Ideálně někam, odkud je krásný výhled na tohle velkoměsto.
Snídaně je pro Turky základ dne. Spousta z nich vydrží přes den skoro nejíst, ale to taky díky tomu, že snídaně bývají velice pestré- spousta zeleniny, pečiva, vejce, salámy, i teplé pochutiny (např. menemen).


Že se nedá spoléhat na to, že ti ostatní lidi pomůžou.

Psychologie davu platí v Istanbulu až moc. Můj spolubydlící vždycky říkal: " Kdyby tě někdo otravoval, stačí se ozvat a lidi ho zmlátí!" Myslim, že ozvat se umím dobře, ale lidi maximálně tak čuměj a to je všechno, co dělaj. A koukáním ještě nikdo nikoho neochránil. Tím, že neděláš nic ani ty a ani se neozveš, tak otrapové dostanou pocit, že se ti to líbí. Někdo radí zlý pohledy, zlý pohledy mi nepomohly nikdy. Co ale pomohlo vždycky (šlo- li o jednotlivce), bylo na ně turecky řvát "Ne yapıyorsun lan, seni bıçaklarım!" (Co děláš vole, tě probodnu nožem!)
Po určité době jsem přešla rovnou k mlácení lidí a řvaní na ně zároveň. Člověk by řekl, že alespoň v takovém případě se ho lidi zastanou. Lidi opět jenom čuměli. Asi nejlíp to řešila ségra mýho bejvalýho, ta řvala na týpky jen, co se za ní začli ohlížet. Nadávala jim už preventivně.
V případě, že tě pronásleduje x lidí, je situace horší. Asi ideální by bylo najít policii. Spousta lidí v Istanbulu jsou policajti v civilu, ale ne vždy se to podaří. Základ je dostat se mezi lidi. Dát najevo, že tě pronásledujou, třeba v obchodě. Zavolat policajty. Rozhodně je nezavádět na místa, kde to sám neznáš, aby ses neocitl v pasti. A ani nechodit do ulic, kterýma moc lidí nechodí. Můj spolubydlící mi po jednom incidentu radil jednoho z nich vzít za ruku a vyhrožovat mu policií, ale protože nikdy nevíš, o co mu jde… je lepší si udržovat vzdálenost.

Že ani chlap po boku není zárukou, že tě nebudou otrapové obtěžovat.

"Hej, máš hezkou přítelkyni!"
"To není moje přítelkyně!"
"Ooo, taková krasavice, nechceš se mnou chodit?"
No jasně, s kymkoliv, koho na ulici potkam…
Bohužel ani tim, že se s někym vedeš za ruku, zájem otravů neustupuje.
"A už mě to fakt sere!"
"Co?"
"Jak tě pořád někdo očumuje!"
"No, zrovna dneska mi přijde, že po mně dneska výjimečně nikdo nečumí!"
"Ale já to vidim! Vnímám to a vadí mi to! A štve mě, že se nemůžu rvát na ulici!"
"Vždyt jsem ti minule řikala, že jsem sejmula nějakýho kreténa v tramvaji, když mě ohrabával!"
"A dobře´s udělala!"
"Hm, to seš tak první, kdo to ocenil. Jinak všichni hlásaj, že to určitě nebylo nutný, a že jsem mu měla dopřát to potěšení… A taky jsem ti ráno řikala, že chci ject radši na pláž, než na Taksim."
"Kdyby bylo víc času, anebo jsem věděl, že to bude takhle … tak já ti alespoň ukážu, jak se účinně bránit!"
Dostala jsem půl hodinovou lekci sebeobrany na autobusovým peronu v Taksimu, na což lidi koukali dost podivně...

Že svačinu si můžeš nalovit, nachytat, nebo natrhat. Klidně v centru města.

Fotky s rybářema na Galatským mostě jsou víc než klasické. Stačí si vzít prut a návnadu a můžeš zkusit svoje štěstí. Nebo jako my, Češi, zkusit si vylovit z moře ručně pár škeblí, který se jinak dají koupit třeba na Taksimu. Anebo si nasbírat, či natrhat moruše. Když začaly dozrávat, tak mi přišlo, že jsem jediná, kdo se na ně vrhá a kdo je trhá, ale zanedlouho se okolo stromů objevily babči sbírající je do plastových krabiček, ale taky mladí lidi, co si je trhali rovnou do pusy. Dokonce vymysleli lepší způsob, jak se k těm čerstvě dozrálejm dostat.


 

Západ USA- Californie, Nevada, Arizona, Utah- VI. část

6. září 2015 v 19:11 | Niki |  USA
Den 16.

Brzy ráno vstáváme v Joshua tree NP, balíme stany a vyrážíme na cestu. Je to divný, ale at děláme, co děláme a at koukáme, kam koukáme, zas tak oslnivý tu ty stromo/křoviny nejsou. V Mojave Preserve byly hezčí, vyšší...
To nás trochu mate. Ale aspon zase nestavíme po každým kilometru, jako třeba v NP Yosemite. Dohromady jsme zastavili jen 2x.


Po tomto NP už nás čekají jen města a pláže. Poslední chill před návratem do Čech. Vymyslela jsem výlet do Palm Springs a tak hned jedem. Kolem města se dost motáme. Několikrát. Dostáváme se do návštevnického centra a tam nám nabízí různé možnosti, jak tu strávit čas. Já chci jít do centra, Jarda chce jet do leteckýho muzea. Odvážíme Jardu k muzeu a s Ivou a Jirkou jedem do centra. Procházíme se po hlavní ulici, nakukujem do obchodů a užíváme si dalšího prosluněného horkého letního dne. Je tu klídek, moc lidí tu nechodí, občas někdo postarší... jsme zrovna v jednom obchodu, když v tom moje oko zahlídne na ulici poheldnýho týpka. "Hele, Ivo, ten by šel!"
Vycházím z obchodu a zdravíme se s úsměvem, na americký styl. Zanedlouho nás dohání Jirka a povídá nám, že se mu ted podařilo vyfotit dva místní policajty. Nadšeně ukazuje svůj úlovek Ivě a ta se směje a říká:"Niki, to je ten tvuj, ne?"
A fakt, že jo. "Tak nás s Jirkou zaujal stejnej týpek, no." :D tu fotku by jinak smazal, protože zjistil, že je rozmazaná, ale kvůli mně jí nechal bejt.


Procházíme městem dál a tyhle dva potkáváme o kus dál u přechodu, kde sedí u místní restaurace, dávají si kafe či tak něco. Naše cesta vede za přechod a tak na sebe opět dlouze koukáme... s kolegy spolucestovateli přecházíme jeden přechod a hned za ním další na protější stranu silnice. Už mě nebaví chodit tak moc po obchodech a spíš kontroluju, jestli tam pořád ještě seděj.
"Se nějak vyhlížíte, ne?!", všímá si Jirka.
"Nevim, asi je já... trochu..."
"Ne, on se taky každou chvíli kouká."
Nakonec se oddávám naší oblíbené činnosti s Ivou a jdem opět do obchodu, kde siu zkoušíme některý věci. Já si nakonec kupuju lehce okrovou košili. Už bych šla zpátky, ale Iva s Jirkou si ještě jdou vychutnat zmrzlinu. Vracíme se k autu. Procházíme kolem týpků a v tom Ivě řikam:"Tohle je blbý... musim něco vymyslet!" A otáčíme se směrem k nim a Iva na ně: "This lady would like to take a picture with you!", řikam si: "Ježišmarja... lady... to zní jak, když mi je stopadesát."
"Jasně!" Tak fotí mě i toho mýho vyhlídnutýho... v tom se mě ptá, jestli chceme i fotku s jeho kámošem, ten se hned začíná připravovat na focení. A Iva se ptá taky, jestli chci vyfotit i s tim druhym. Bez přemejšlení hned česky odpovídám: "Néééé."
Jirka má hzážítek z toho, že chudák policajt, se už připravoval na focení a já ho takhle odmítnu. A že bude sranda, až ten "muj" bude chodit každej den po týhle ulici a čekat, že mě potká... No, já bych to dělala taky...
Berem auto a jedem pro Jardu.
"Hele, vem to tady tudy rovně!", a přesedam si na místo blíž k chodníku a otvírám okno.
"Se tam vystavuješ..."
"No, tak se vystavuju..." :D
"Ted pojedu tři kilometry městem jen kvuli tomu, abys ho ještě viděla..."
Blížíme se k přechodu a oni jsou zrovna na odchodu. V tom to začne být zajímavý.
Bavíme se přes jeden pruh silnice se zaparkovanými vozy, než nám svitne zelená.
" Ty už odjíždíš?"
" Jo, už musíme jet dál."
" Jsi tu jen na prázdninách?" (naše nenápadná oregonská SPZ nás prozradí kdekoliv a to tak, že ihned)
" Jo, jen dneska, děláme road- trip."
" To je škoda!"


Přejíždíme do města San Diego. Řešíme, jak se rozdělíme následující den. Já s Jirkou chcem do Mexika. Jarda s Ivou přemýšlí nad letadlovkou a lodí za velrybama. Ubytováni jsme v jednom z místních hostelů, který nabízí i snídani.
Máme menší problém s parkováním. Nejdřív nás vyhazujou z parkoviště u veterinární kliniky, potom dlouho nemůžem najít to správný místo, až nakonec parkujem asi tak 100 metrů nad klinikou a odtamtud nás už nikdo nevyhání. Nad hlavou nám lítají letadla, z hostelu je i hezký výhled na oceán. A protože je krásně, jdem hned na procházku do města. Jarda jde sám, ale my ostatní jdeme spolu. Na ulicích rostou stromy s fialovými květy, město vypadá docela čistě a pěkně.
Procházíme nádražím Santa Fe, touláme se ulicemi, dáváme si jídlo v místním zdravém bistru.
"Co to máte za jídlo?", "Xxxx..." , "Aha, tak to si dám taky, Vypadá to moc dobře!"

V jedné z ulic narážíme na Lucky Batard Saloon a jdem dovnitř. Vypadá to tu dost luxusně. Iva s Jirkou mají chut na pivo, jenže neví, které si vybrat. Servírka jim donese několik vzorků na ochutnání. Servírky tu jsou dost vyzývavě oblečené. V televizi dávají baseballový zápas, zrovna hraje San Diego... Na toaletách mají ženskou, která ti sama otevře kohoutek s vodou, dá ti vybrat mejdlo, cákne ti ho do dlaně, zavře vodu a utře ti ruce... a krom toho bar zdobí i nápisy typu: "Alkohol tvé problémy nevyřeší. Ale to ani mlíko ne."
Odcházíme až za tmy a jdem se podívat k oceánu. Náhodou se dostáváme k baru, v kterém byla točená barová scéna filmu Top Gun. Stejně jako my i režisér sem tenkrát došel, jak ho nohy nesly a zalíbila se mu místní atmosféra a proto zde pak i natáčel. Do té doby to nebyl nic moc prosperující bar. Kansas City BBQ "The Top Gun bar". Dáváme si tu pití.


Jinak nás chození podél pobřeží lehce zmáhá a hlavně se to tam v noci hemží švábáma. Ty nemusí snad nikdo z nás. A tak se pomalu vracíme zpátky do hostelu, kde uleháme.

Den 17.

Snídaně v hostelu probíhá tím stylem, že si mlžeš nalít do mističky mlíko a cereálný kuličky nebo kroužky a do hrníčku kafe. V místnosti chodí černoch a asi kontroluje, jestli někdo nedělá bordel, nebo to tam moc nevyžírá, těžko říct...
Já s Jirkou hned ráno vyrážíme na cestu do Mexika. Ta se zdá být problematická hned ze začátku. Nejdřív čekáme o dost dýl na vlak, který tam jede. Když konečně dorazí, nasedáme a jak se blížíme k hranicím, zjištujem, že jsme snad jediní běloši ve vlaku. Jenže naše nadšení z blížící se hranice opadá, když vlak zničehož nic staví někde v divný zoně, kde není skoro nic a čekáme zavření ve vlaku. Na něco. Stojíme tu pekelně dlouho. Nakonec se rozjíždíme, ale ani to netrvá dlouho. Přijíždíme na zastávku, kde si všichni musíme vystoupit. Vlak, co jel před naším měl nehodu a trať je neprůjezdná. Neví se na jak dlouho. Ale prej přijedou autobusy, který nás hoděj na nějakou zastávku, kde už to jezdit bude. Jenže bus taky nepřijíždí... pozorujem, že se tu tvoří jakási fronta a tak rychle využíváme příležitosti a zaplejtáme se nepozorovaně kupředu. Jirka si všímá i další zvláštní situace. "Hele, koukni jak ty policajti tady sundavaj závory!"
Protože vlak je pořád u zastávky, v jejíž těsné blízkosti je i přejezd a funguje jim to tu nějak automaticky, závory jsou neustále uzavřené. Jeden policajt skáče na závoru, a i když není nejhubenější, nedaří se mu ji stáhnout a visí na ní. Přibíhá další a zapírá se za ni taky... společnýma silama se jim to podaří a nechávají několik aut projet. Situace se pak ještě opakuje a to se Jirkovi snaží zachytit i na video. Jenže ten první pokus vypadal nejvtipnějc.
Po dalším čekání přijíždí busy, Mexičani začínají odsuzovat lidi, co se snaží předbíhat ve frontě a velmi hlasitě je okřikují a ještě jako jeden muž volají cosi na styl "fuuuuuj". Je to až k neuvěření, ale s Jirkou se dostáváme do busu a tak máme štěstí! Po vyčerpávající cestě busem se dostáváme opět ke kolejím. Ovšam opět čekáme, deset minut, dvacet... koukáme na hodiny a zhodnocujem to, že to skoro už nemá cenu, protože, jestli ted pojedem do Mexika, tak nestihnem nic jinýho ze San Diega a ještě možná přijedem pozdě kvůli procedúrám na mexicko-americký hranici při cestě zpět.
Rozhodování nám ulehčuje i vlak, který jede směr město San Diego. Nasedáme. Tenhle vlak už jede normálně. Po třech hodinách jim došlo, že když mají dvě koleje, můžou jezdit po tý druhý... takže to pak jezdilo, i když s delšími intervaly...
A tak se nám nepodařilo dojet do Mexika!

Ve vlaku se bavíme s paní z Anglie. "Já jsem sem přijela na konferenci, ale protože jsem měla dneska už celý den volno, tak jsem se jela kouknout ke hranicícm do duty free..."
Ve městě si jako první věc jdeme koupit jídlo a pití. Já si kupuju Arizona tea v plechovce, jelikož Jarda jí někde cestou vyhodil a k jídlu si společně dáváme pizzu. Protože nás děsně láká letadlovka Midway CV-41, vydáváme se k ní.
Kousek od letadlovky kotví i jedna zaoceánská výletní lod.


A taky nás zaujal barák postavenej na vrcholu mrakodrapu, kterej byl viditelnej skoro odevšad.


Přišli jsme na Midway a šli si koupit vstupenku. U okýnka seděl docela mladej chlápek. Zjistila jsem, že se tu dá uplatnit i studenstká sleva na studentskej průkaz. Problém je, že u sebe žádnej nemám.
"Škoda, že tu nemam univerzitní kartu, bych si koupila studentskej."
" V pohodě, já ti ho dam."

Na letadlovce Midway CV-41 nás zaujalo hned několik věcí. Snaží se to tam oživit i působením veteránů z 2. světový. A tak tam jeden dědeček povídal o svým životě před válkou, během ní i po ní. Měl i spoustu fotek, který nám ukazoval a je třeba říct, že za mlada to byl fakt fešák.
Super nám přišlo i to, že některý z letadel a helikoptér na lodi jsou přístupný, takže si vlezeš do kokpitu letadel, nebo do helikoptéry. To nás fakt bavilo, to si člověk opravdu užije.
V neposlední řadě, co mě nadchlo úplně maximálně, byl jeden veterán, co lítal na letadlovce, a kterej nám vyprávěl a názorně ukazoval navigaci a celej systém toho, jak se z letadlovky vzlítalo a jak se na ní přistávalo. Naučil nás všechny signály, z kterých nás potom zkoušel... ještě při tom svým povídání a zkoušení vtipkoval: "Ne, ženský, že si budete v kokpitu prohrabávat vlasy nebo tak něco! Aby si nemysleli, že už jste připravený na vzlítnutí!"
Sám vyprávěl, co se mu stalo.
"Jednou jsem už zasalutoval a začal vzlítat. Když v tom od letadla odskočilo snad tisíc částeček. Jenže nikdo asi nevěděl, co se pokazilo. Přemejšlel jsem, jestli pokračovat v letu nebo radši z letadla vypadnout. Zvolil jsem to druhý a letadlo se následně zřítilo do vody. To bylo moje životní rozhodnutí."

K večeru už nás vyhánějí. Prý se tu má chovat nějaká oslava pro právníky. Zkouším se zeptat, jestli tu přeci jen ještě chvilku nemůžeme zůstat a chlápek z lodi odpovídá:"Normálně bych vás tu klidně nechal, i když je už po zavíračce, ale ta akce dneska je soukromá, tak se to dost hlídá. Ale třeba jindy, až se tu bude konat nějaká akce, tak tu můžeš zůstat!"
Celkovej dojem z letadlovky byl mocnej. Vřele doporučuju...

Jak máme čas, zvažujem, co dál. Procházíme se podél pobřeží, kde kotví mimo jiné i ponorka, či stará plachetnice. To, že to není jen tak obyčejná plachtenice se dozvídáme až večer od Jardy. A tak procházíme dál, jdem si sednout na jídlo a v tom se rozhodnem, že se zkusíme ještě podívat do starýho města. Nasedáme na spoj a jedem. Oslovujou nás stařičcí Slováci, kteří žijou v Americe už pár dekád. Svěřujeme se jim s naší nevydařenou návštěvou/nenávštěvou Mexika. Staříci ale hned pochvalují, že je to super, že jsme se tam nedostali, protože Tijuana je samej gangster, pašerák a podvodník a kdoví, co by se nám tam ještě stalo. Prej máme být fakt rádi, že jsme se tam nedostali.

Zanedlouho už vystupujem na zastávce Old Town. Na první pohled to tu vypadá, že tu nikde nic moc není. Trochu schíza. Ale co, vydáváme se rovnou za nosem. Za chvilku už vidíme domečky, co stylem vypadají spíš na mexickou vesnici, než součást San Diega. Pěkně! Jak postupujem dál, otvírá se před námi plácek s mexickými restauracemi, ale i posezení a o kousek dál i podium. Na něm zrovna vystupuje kapela "Los Rios" a začíná pravá mexická fiesta. Tancuju ještě s pár dalšíma odvážnýma. To mě baví! Slunce hřeje, muzika, léto... Jirka natáčí, jak se vytancovávám.
Jenže na sedmou máme sraz u auta a tak se musímě vrátit zpět.


Cestou k autu vymyslel Jirka lest. Budem dělat, že do Mexika jsme se dostali a pro nevěřící máme i důkazní video. S překvapením nám oba věří. Jen Iva říká, že se po prohlídce letadlovky od Jardy oddělila a strávila čas až do večera v starém městě. Ta by nás mohla prokouknout. Neprokoukla...
Jarda to ještě komentuje: "Hm, Iva se dostala do starýho města, vy dva dokonce do Mexika a já se tu celej den flákám na 500 metrech. Mezi letadlovkou a autem."

Iva si poseděla s místníma v restauraci v starým městě, každopádně nedaleko od místa, kam jsme nakonec dorazili i my. Vzdáváme se blafování a vyprávíme o naší cestě do Mexika a zpět. Iva pak říká, že se jí to místo z videa zdálo nějak povědomé... Jarda se zase s nadšením svěřuje s tím, že v přístavu objevil starou plachetnici. Plachetnici, o níž se píše v tý jeho kapitánský knížce, o níž nám vyprávěl už v San Franciscu. A ještě nám ukazuje batikovanou mikinu, kterou koupil taky u přístavu. Jdem k autu, pod dvěřma se válí ponožky. V domnění, že jsou naše je berem do auta a odjíždíme směr Malibu.


Je noc. V autě něco děsně smrdí. Smrdíme snad my? Fakt se to nedá vydržet, ale překonáváme se. Je tma. A smrad už je nechutný a otravný víc, než dost. "Čí jsou tyhle ponožky?"
"Moje ne."
"Moje taky ne!"
"Ani moje..."
"To mi chcete říct, že někdy od San Diega s sebou vezem něčí smradlavý ponožky?!"
Ponožky letí ven... Hledáme místo na spaní, není to snadný. Dneska fakt ne. Jednom vjíždíme omylem na pozemek, co považujem za parkoviště. Zjištujem, že to je parkoviště pro hosty restaurace/penzionu. Odjíždíme. Motáme se na silnici a zkoušíme další parkoviště. Taky nic. Vzdáváme pobřeží a zkoušíme cestu do kopců.
"Hele, tady na týhle silnici se jezděj ty driftový závody, ne?", pozanmenává Jarda.
Dostáváme se nahoru a jedem dál, jenže každá odbočka, co zkoušíme, vede k domům. Spíš vilám. "Hm, tak tady asi taky nic. Zkusíme to ještě cestou zpátky." Nakonec nacházíme jednu malou odbočku se závorkou a tam stavíme stany.

Den 18.

K našemu překvapení mjsme si vybrali dost luxusní místo na spaní. S výhledem na oceán.


Sjíždíme z kopců dolů a jedem k Malibu. Cestou stavíme na benzíně, kde si dáváme klasicky obrovský kafe, Jarda kakao a ještě kupujem pár dalších věcí jen tak na chuť. Zkoumáme, kde nechat auto. Jak vidíme ostatní, prostě ho stačí zaparkovat kamkoliv k silnici a pak už jít na pláž. Nacházíme místo pro naše fáro a jdem k Pacifiku. Sranda je, že ráno krásně svítilo slunce, ale jen, co jsme se dostlali k vodě, zatáhlo se. A už se to nezlepšilo. Ani to nám však nekazí náladu a odhodlání se vykoupat. Není úplně teplo. Když jako jediní lezem do vody v plavkách a ne v neoprénu, tak na nás lidi dost divně koukají. Voda je ledová!!! Krom toho bojujem s příbojem a vysokýma vlnama, který nás vždycky sejmou. Spolu s nima nás vždycky sundaj i kameny, skrytý ve vlnách. Bolestnej zážitek, ale nedalo se odolat. S Ivou blbnem u okraje, děláme stojky, zkoušíme provaz... válíme se na pláži. Den nám kazí jenom dvě ženský, který se rozhodly bouhat s medicimbalem přímo nad našima hlavama. To, že pláž je úplně prázdná a mohly by popojít aspon o 20 m dál je zrovna netankuje.


K poledni vyrážíme na LA. Stavíme na jídle v rychlým občerstvení při silnici, kontrolujem zprávy z domova a tak. Už je hezky, sluníčko zas pere. Po příjezdu do LA parkujem nedaleko Hollywood Blv. a jdem do města.

Chodník slávy je zklamání. Ostatně jako celý LA. Zašlý hvězdy na špinavým chodníku a smrad všude kolem. Vypadá to, jako by tu lidi vykonávali svoje potřeby rovnou na ulici. K tomu kupa divnejch lidí, u kterých nevíš, jestli jsou tak zfetlí, nebo jsou to bezdomovci. Do toho nás ještě votravuje nějakej debil a ani po desátým: "Ne, nemáme zájem. Nechcem nic.", se nás snaží přemluvit na prohlídku města s nim. Dostáváme se až k místu, kde je obchodní centrum, ale i Chinese Theatre a Dolby Theatre, v němž se předávání ceny Oscar. Ze střechy centra je parádní výhled, ale děsí nás představa jít zpět tou smradlavou ulicí. Nedá se svítit. Musíme se vrátit k autu a dostat se na motel.


Večer už jen realxujem na motelu, který se nachází v Bussiness centru mezi mrakodrapy. Je skoro k neuvěření, že se nachází zrovna tady. Balíme věci, kompletně. Zbavujem se věcí, jež nám budou chybět nejmíň. Všichni máme spoustu věcí, co jsme tu v USA nakoupili a našim bojovým úkolem už je jen dostat je do ČR.

Den 19.

V motelu si dáváme snídani. Konečně to vypadá jak snídaně. Mlíko, křupínky, toastovej chleba, marmeláda, džus...
Současně na pokoji necháváme pár věcí. Např: krabici, co jsme si koupili na jídlo. Jirka tam dokonce nechává svůj stan... Vyrážíme na letiště, ale Jirka se ještě vydává na cestu na Venice Beach, aby potrénoval. Původně jsem chtěla jet s ním, ale nakonec jsem se rozhodla jet na letiště se zbytkem. Bohužel, k našemu brzkému zjištění, jediný letadlo, co mělo zpoždění, bylo to naše. A o dost hodin. Takže přípoj v Londýně budem stíhat? Nebo už můžem počítat s tím, že nám uletí?
Hodiny strávený na letišti nebyly ničim obohacující... Doráží Jirka a tak můžem jít k letadlu... Odlítáme z LA. A na noc přes Ameriku a oceán. Když lidi spí, stewardi rozdávají nanuky (v noci), ale tak přece bysme je neodmítli, když už je nabízejí...

Den 20.

Málokdy se ti ve velkým dopravním letadle stane, že k tobě adresně mluví pilot.
"Mluví k vám kapitán pilot, hlášení pro čtyři cestující do Prahy. Na letišti vyhledejte muže ve fialových vestách."
Přistáli jsme. Pět minut před odletem spoje do Prahy.
"Hele, rozhlížejte se po těch lidech v těch vestách!"
"V jakejch vestách?"
"No, těch fialovejch."
"A proč?"
"Nevim, kapitán říkal..."
"Aha, to jem neslyšel."
Jenže s fialovejma vestama stáli už jen týpci s nápisama "Rome" a "Munich". Na nás už nepočkali...
Hledám přepážku British Airlines.
"Zrovna jsme přilítli z LA a uletěl nám navazující spoj."
"A odtamtud jste letěli s námi, nebo s American Airlines?!"
"S Vámi!"
"Tak já vám dám lístek na další letadlo do Prahy. Ale odlítá až za 4 hodiny. A tady máte poukázky na jídlo. 10 liber."
S Ivou jsme si koupily zdravý saláty a taky ovocný smoothies. Jídlo na letišti byl sice fajn zážitek, ale čekání bylo i tak dlouhý. Nakonec se přiblížila doba odletu a my mohli nasednout. Do Prahy jsme přilítli až večer, což polovině z nás zkomplikovalo plány. Ale i tak jsme byli rádi za zkušenost a super zážitky. A taky za naší skvělou partu, která se dala dohromady tak náhodně.

Dodatek:

Zatim jsme se sešli 1 x v Praze. Původně v centru. Bohužel, Jirka nebyl přítomen, jelikož byl opět na cestách. Jeho hlášky nám chyběly. I tak to byl super večer, každej jsme vypili tak 3 alkoholický koktejly a nakonec šli k Ivě na byt, kde jsme pokračovali s vínem až do rána. Prostě povedenej večer.

Jarda se vydal na Jawě na cestu Jižní Amerikou.

Iva se vydala na západ USA s rodiči.

Jirka se chystá na západ USA letos na podzim.

Já se chci na západ USA vrátit taky, jen co budu mít prachy.

Cestovní ruch jako multiplikátor (a pomoc Řecku)

10. července 2015 v 11:42 | Nikita
Ačkoliv je cestovní ruch nesnadno sledovatelným průmyslem, už jen díky tomu, že zasahuje do mnoha odvětví a přesahuje tak do mnoha činností a oborů, má nedocenitelné ekonomické (i politické) důsledky. Cestovní ruch vyvolává významné multiplikační efekty, které můžeme dělit na 3 skupiny:

Přímé multiplikační efekty CR- ty jsou realizovány v odvětvích, kde dochází k primárnímu střetu účastníka cestovního ruchu a podniku cestovního ruchu (poskytovatele nebo zprostředkovatele služby). K těmto efektům tedy dochází např. zakoupením letenky u letecké společnosti, zájezdu u cestovní kanceláře, ubytování v penzionu atp.

Nepřímé multiplikační efekty CR- jsou efekty vyvolané pro potřeby odvětví, která jsou v přímém styku s účastníky CR. Jedná se hlavně o dodavatele různých služeb i surovin určených podnikům CR. Takovéto efekty vznikají např. při poskytování účetnických služeb pro hotel, stavebnických prací při stavbě penzionu, nebo letiště, ale i při dodávání základních potravin do objektů určených pro cestovní ruch.

Indukované multiplikační efekty CR- vznikají jako dodatečná realizace příjmů z cestovního ruchu veřejného sektoru, soukromého sektoru, ale i domácnostmi, která roste s dodatečnou poptávkou. Tento dodatečný příjem bude opět utracen v rámci lokální ekonomiky a vyvolá tím další ekonomický dopad. Např. zaměstnanec hotelu s nárustem jeho návštěvnosti dostane vyšší plat a tak může realizovat nákupy statků a služeb plynoucích z tohoto dodatečného příjmu.

Determinující faktory multiplikátoru cestovního ruchu: velikost území, mezisektorální provázanost, úniky (import), míra importu, míra zdanění, mezní sklon k úsporám.

Typy multiplikátorů:
Multiplikátor prodeje (obratu
)- vyjadřuje o kolik se zvýší obrat v rámci ekonomiky, vyvolaný cestovním ruchem (resp. dodatečnou jednotkou výdajů turistů).
Multiplikátor výrobní- o kolik vzroste výroba, když se turistické výdaje zvýší o jednotku. Dá se říci, že vyjdařuje velice podobnou změnu jako multiplikátor prodeje, ale funguje více jako objemová jednotka, poukazující na reálné změny.
Příjmový multiplikátor- vyjadřující o kolik se zvýší příjmy, dodatečně vydanou jednotkou výdajů účastníků CR.
Multiplikátor zaměstnanosti- ten může vyjadřovat dva fakty, bud změnu poměru přímé a nepřímé zaměstnanosti, jež je generována díky cestovnímu ruchu, nebo množství zaměstnanosti generované z určité částky turistických výdajů.
Multiplikátor vládních příjmů- jež plynou například z daní, poplatků atp.
Existují i další typy, např. multiplikátor vládních výdajů, multiplikátor importu, multiplikátor investic,...
Jak je možné si všimnout výše, srovnávání různých regionů na základě multiplikátoru zaměstnanosti není úplně zřetelné, jelikož existují dvě odlišné možnosti toho, co vlastně jako takový vyjadřuje. Nejčastěji se pro srovnávání používá multiplikátor příjmový, či výrobní, jelikož se metodologie jejich měření shoduje v mnohých studiích. Tyto multiplikátory jsou vyvolány turistickými výdaji, měřenými bud v spotřebitelských nebo výrobních cenách.

Uvádí se, že příjmový multiplikátor cestovního ruchu bývá obvykle větší ve větších regionech a zemích se soběstačnou ekonomikou a nižší v menších regionech a zemích, kde vzniká spoustu úniků z ekonomiky díky importu zboží a služeb za účelem uspokojení poptávky cestovního ruchu.

Cestovní ruch a možná pomoc Řecku

Tím, že navštěvujete země, které na tom nejsou ekonomicky zrovna nejlíp, nebo prostě země, se kterými sympatizujete a trávíte tam svůj volný čas a utrácíte tam své úspory, podporujete ekonomiku dané země (popř. daného území). Aktuálně je vhodné se zmínit o možné pomoci Řecku. Existuje sice možnost přispění tamní ekonomice díky "solidární sbírce", ale dle mého názoru je dozajista vhodnější a přínosnější pomoci jejich ekonomice tím, že se tam radši vydáte na dovolenou. Protože účast na cestovním ruchu je solidarita. Vezměte si na dovolenou cash a pomozte napumpovat ekonomiku přímo tvrdou měnou. Ještě ideálnější je pak si zabookovat letenky od řeckých Aegean airlines (ty jsou mimo jiné součástí Star Alliance a byla udělena cena Nejlepší regionální aerolinky v Evropě 2015) a zakoupit si ubytování v řeckých ubytovacích zařízeních přímo od nich (bez využití prodejců).

Pokud chcete být ještě solidárnější a i uvědomělejší, je vhodné nenavštěvovat nejprofláklejší destinace, ale vybírejte si menší destinace (malé ostrovy atp.). Snažte se utrácet své peníze radši v místních podnicích, než v mezinárodních řetězcích. Kupujte místní potraviny. To všechno můžete udělat sami, snadno a ještě si to užít a odnést si zajímavé zážitky z dovolené, jako z každé jiné, navíc však s pocitem toho, že jste udělali více, než mnozí pro záchranu ekonomiky státu. Podpoříte tak veřejný i soukromí sektor, ale i samotné domácnosti. Tyto rady jsou samozřejmě využitelné i pro podporu jiných destinací a zemí.

 


Zařizování studentskýho povolení k pobytu v Istanbulu

3. května 2015 v 9:49 | Nikita |  Turecko
V městě, kde se střetává Asie s Evropou, se střetává i teorie s praxí. O tom, jak se to promítá do zařizování povolení k pobytu se dočtete níže, včetně rad, jak to udělat, abyste ho získali snáz. Podle požadavků turecké cizinecké policie potřebujete k získání povolení k pobytu (který jako Češi potřebujete, pokud jste v TR na delší dobu než 90 dní), následující:

1) Vyplněnou žádost o povolení k pobytu. Ta je dostupná z http://yabancilar.iem.gov.tr, kde si současně musíte zažádat i o "appointment" na cizinecký policii během prvních 30 dní pobytu v TR. Problém je, že spousta lidí se snaží o appointment v Istanbulu (na pobočce policie v místě svého bydliště) několik dní v kuse, ale i tak se jim ho nedaří získat. Nejlehčí je si zažádat o appointment na hlavní stanici cizinecký policie, která se nachází v historický části města- Fatih, na třídě Vatan, kousek od stanice metra Emniyet (YABANCILAR ŞUBE MÜDÜRLÜĞÜ). A ještě prej pomáhá si žádat o appointment v 9 hodin ráno místního času. Pozn.: Nelézt do první policejní budovy s názvem Emniyet Müdürlüğü až tam pak půjdete na domluvenou schůzku.

2) 4 pasové fotky. Je lepší si je přivézt z ČR, nebo využít fotomašiny a dát jim do ruky fakt jen čtyři fotky! Proč? Když si zajdete udělat pasovou fotku někam do fotoateliéru, tak vás buzerujou s tím, jak má "správně" vypadat, fotí vás s hlavou nahoru (což fakt není estetický) a beztak to nakonec je cajtům ukradený (a ještě je to dražší). A s počtem fotek je to zase tak, že jedna pohledná holčina dala policajtovi balíček svých deseti fotek a on si zbylých šest fotek "zkonfiskoval".

3) Originální pas. Na tom není, co řešit. Pas by měl nosit každej u sebe, i když se jen prochází po ulici.

4) Kopie pasu (stránka, kde jsou základní údaje, foto a platnost pasu a stránka, kde je vidět datum posledního vstupu do TR).

5) Dokument s registrací ke studiu (Student Enrollment Letter), který vám vydá vaše turecká univerzita. Normálně s tím není problém, ale když je policajt debil a vymejšlí kraviny, tak se i tento dokument může stát kamenem úrazu. Po mně chtěl specifikovat datum registrace a na moje námitky s tím, že mu musí stačit to, co tam je napsaný, reagoval negativně, a že ať si to zajdu vyřešit s univerzitou. Na univerzitě mi řekli, že po 200 lidech nic jinýho nechtěli, tak ať se s tímto dokumentem spokojí.

6) Všeobecné/ Privátní pojištění. Toto pojištění by mělo pokrývat minimálně náklady na základní ošetření. My jsme od YTU dostali papír, který nám měla potvrdit pojišťovna a s tím pak jít na policii, ale problém byl v tom, že snad žádná pojišťovna ho potvrdit nechtěla. Soukromý pojištění, aspoň pro nás Čechy, je naprosto zbytečný, páč to cajty nikterak netankuje a neberou ho v potaz. Stačí si zajít na svou normální pojištovnu (např. Všeobecnou) a vyžádat si dokument
TR/ CZ 111, který dávají zadarmo. A tady nachází ta nejzajímavější část celého vyřizování. Záleží na policajtovi.

A) Buď se vás na pojištění ani neptaj a jste v pohodě, nemusíte řešit nic. Většiny lidí se ani neptaj.
B) Na pojištění se vás sice zeptaj, ale je jim to ukradený. Někoho se zeptaj, ale třeba jeden Rumun tu měl pojištění jen na půl Istanbulu (jen na evropskou část, protože rumunské pojišťovny mu nechtěly dát pojištění na "nebezpečnou"část Turecka), ale je to jedno. No problem.
C) Chtěj po vás pojištění, ale nestačí jim ukázat papír TR/CZ 111. Pošlou vás do kanceláře SGK do UNKAPANI, čímž se celý proces vyřizování zpomalí. Sranda je, že v UNKAPANI je hned několik budov SGK a sami zaměstnanci netuší, co je v tý jejich, takže než, aby vám rovnou řekli, že musíte do jiný budovy, tak vás nejdřív pošlou např. do třetího patra týhle budovy, kde pak čekáte jak blbeček na to, aby vám další úředník řekl, že to neni tady a at zkusíte další budovu. Tam vás taky pošlou nahoru, zeshora do další budovy... Ta správná je přímo naproti autobusové zastávce VEFA a ne Unkapani.
Tam lítáte mezi čtyřmi místnostmi, kde v první vám dají papír, v další vám dají jiný papír, v další vám to podepíšou, v následující vám to podepíše hlavní úředník, který si tam trůní jako král a pak to zase nesete do místnosti, kam jste šli jako 2. S tím, co jste zde získali musíte opět na policejní stanici, údajně ke stejnému cajtu a do 8 nebo 10 dní od appointmentu.

7) Poplatek za vyřízení 55 YTL.

ZLATÉ RADY NA ZÁVĚR ANEB JAK DOSÁHNOUT ÚSPĚCHU

a) Jděte na cizineckou s tureckým doprovodem. Je jedno, jak moc umíte turecky, nebo úředník anglicky. Stejně je velká pravděpodobnost, že se s váma bude pokoušet zametat.

b) Když už se s váma pokouší zametat, vymýšlí si problémy tam, kde nejsou atp., nebojte se udělat na stanici scénu, řvát na policajta atp. Je to překvapivě velice účinný způsob. Osvědčený a funkční způsob.



Případová studie na závěr aka jak si dořešit povolení s nepříjemným policajtem:

Využila jsem malej podvod, když jsem od školy nedostala nic navíc jako "potvrzení registrace". Rovnou jsem zašla za tím "svým" a řekla mu: "Minule mi chybělo něco k pojištění, tak už to tady mam!" (žádná zmínka o registraci)
Pak jsem po něm chtěla papír, s kterým můžete vycestovat z Turecka a hlavně se pak do Turecka v pohodě vrátit. On řekl, že mi ho nedá. "Tak to teda ne! TY MI TEĎ DÁŠ PAPÍR, S KTERÝM MŮŽU ODJECT A TO TAK, ŽE HNED!" Policajt se hned probudil zabrblal něco ve smyslu, OK OK, tady tady to máš... a bylo! Další v plánu bylo vyřízení pozdravu od jednoho z hlavních nadřízených z vedlejší centrální policejní stanice Emniyet, což mi poradil jeden Turek z naší uni.


Západ USA- Californie, Nevada, Arizona, Utah- V. část

27. ledna 2015 v 16:15 | Nikita |  USA
Den 13.

V noci je vskutku zima. Nevím, jak se schoulit, aby mi bylo větší teplo. A tak se celou noc neustále probouzím zimou... ráno vstáváme dost brzo na to, abychom stihli sejít na dno kaňonu a zpátky do západu slunce. Sice je to zakázaný i pro fyzicky zdatné, ale není čas ztrácet čas. Stany necháváme rozložený, Jarda s náma na trail nejde. Tenhle trek je vrcholem našeho putování. Vzdálenost 30 km a převýšení 1,73 km dolů a 1,34 km zpět. Výchozí nadmořská výška nad 2 438 m.n.m.

S Ivou zažívám první hádku a to ohledně vybavení na cestu. Odcházíme k zastávce autobusu, který nás s jedním přestupem doveze až na začátek trasy South Kaibab Trail. Ještě se necháváme společně vyfotit s tím, že po výstupu uděláme taky společnou fotku. Nejdřív si užíváme chvilku stínu skal okraje kaňonu, ale tento stín nás již brzo opouští.
1,5 míle od okraje je místo zvané Cedar Ridge, kde se dá posedět u stromu, odpočinout si, dojít si na záchod atp.

Vodu na tomhle trailu nenajdete... Sedáme pod strom a jíme. Můj chleba s burákovou pomazánkou ale přilákal i jednu gurmánskou veverku. Ta nejdřív oblejzá kolem a zničehož nic na mě skáče a krade mi kus chleba. Vydáváme se dál dolů. Cestou potkáváme postarší rangerku, která se ptá, jestli máme něco slanýho a pití. Odpovídáme kladně a ona jde dál. Cesta je hodně dobře schůdná, upravená, žádný skákání po šutrech u propasti... takže se jde pěkně.


Potkáváme lidi na koních a o kus dál už se nacházíme u dalšího odpočinkového bodu Trail Junction/Tonto trail, 4.4 míle od okraje, odkud se dá projít na cestu směřující opět k vrcholu. O 0,2 míle dál je i emergency phone.
Dostáváme se pod úroveň "zelené plateau". A po další chůzi konečně poprvé vidíme i řeku Colorado na dně. To nás strašně motivuje a snažíme se jít rychlejc, i když občas se ještě fotíme na různých místech. Jirka se opět vrhá na akční místa, které snad vybírá podle růstu míry rizika. Vyhlíží si zvláštní skalnatý útvar a leze na něj. Iva dostává málem infarkt.


Oněco níže potkáváme ženskou a chlapa s několika muly táhnoucími cosi ze dna kaňonu. Takhle tady funguje zásobování. Pociťujeme silnou potřebu být už dole u řeky a tak se s Ivou opět dáváme do běhu a zbytek trasy zdoláváme běžmo. Netrvá dlouho a už přecházíme most přes řeku. Já navrhuju koupání na písečné pláži, kterou jsem z mostu zahlídla, ale Jirka se chce kouknout na Phantom Ranch. A tak čepujem vodu a jdem se kouknout na ranč. Iva s Jirkou si tam dávají pivo značky Grand Canyon a berou si plechovky jako suvenýr. Vracíme se k řece a pokračujem na Bright Angel Trail. Na tom se totiž dá najít i voda. Přecházíme stříbrný most a napadá nás, že se půjdem vykoupat do řeky o kousek dál. Slejzání k řece provádíme přeskakováním po kamenech. Bojíme se chřestýšů, černých vdov a další jedovaté havěti.
Chill u řeky je super, ale samotný koupání moc ne. Já to nedávám víc než po kolena, Jirka to zkouší po pás a Iva radši vůbec. Ledárna!


Cesta vede kus dál podél řeky a pak pomalu začíná stoupat. Přeskakujem přes potůčky a vyschlá koryta, procházíme kolem různých vodopádů a terén se začíná zvedat čím dál, tím víc. Taky jsme našli opuštěné kolečko :D
Tu náhle se objevuje kus zeleně a tak si sedáme do lehkého stínu místní "oázy" a dáváme si nějaké pochutiny. Jirka má sušený maso a dělí se s náma. To maso je fakt dobrý, akorát i dost kořeněný...
Míra zeleně roste, cestou obdivujem rostliny a tu mě napadá, že možná právě pod těma kamenama, po kterých jsme skákali k řece se schovávali hadi... Dorážíme k Indian Garden, kde si dáváme další přestávku. Bereme si vodu, opět něco málo jíme... Jdeme dál a zažíváme další blízké setkání se zvěří. Skály začínají vrhat stín a my jsme před konečnou fází výstupu. Ten stín se hodí! Potkáváme dvojice sedící na kamenech a odpočívající. Mezi nimi i jednu starou paní se sympatickým vnukem. Paní nás žádá, jestli můžem dát vědět rangerům, že tam sedí, a že už nezvládne vyjít nahoru... a jestli by pro ní nepřišli třeba s oslem... Jen asi 200 m dál potkáváme pána, paní a mladýho kluka, kteří také vzdávají výlez nahoru s tím, že dál už nemůžou. Všímám si emergency telefonu a volám na vnuka paní, at z něj zkusí zavolat. Dávám se do řeči s těmito lidmi, pán je původem z Rakouska a líbí se mu Praha... nakonec se všichni zvedají a jdou se mnou na vrchol. Iva s Jirkou už jsou někde vepředu. "Ty jsi nás zachránila od noci s chřestýšema!", prohlašuje pán, čímž mi připoměl, že jsem se chtěla zeptat na naší taktiku přeskakování po šutrech k řece... "No, právě pod těma kamenama bejvaj schovaný, oni maj sice rádi teplo, ale to pálivý slunce by je uškvařilo!"
Do debaty se přidává i jeho syn: "Vy jste byli až u řeky?"
"Jo, jsme dneska šli od okraje až k řece a ted nahoru."
"Si děláš srandu, že jo?"
"Ne, fakt!"
"Opravdu jste byli u řeky, za jeden den jste stihli sejít na dno a zpátky?"
"Jo! Dokonce jsme se tam i snažili koupat, ale bylo to děsně ledový."
"A ještě máte energii na to jít nahoru? Nechápu! My došli do půlky týhle cesty a stejně už nemůžem!"

A tak nám cesta ubíhá povídáním o Grand Canyonu, ale taky se dostáváme k nedávné historii Čech. Pán byl totiž prý zrovna v Praze, když tam vjely sovětské tanky. Dál se bavíme o tom, jak se dostal do Ameriky. Prej mám studovat na inženýra a pak není problém si najít dobrou práci kdekoliv v Americe. A tak se jim svěřuju, že až se vrátím z USA, mám hned státnice na bakaláři... Probíráme i naší cestu po Americe a oni prohlašují, že ted zrovna pojedou do Las Vegas. Říkám jim, že my chceme s Jirkou na výlet do Mexika- do Tijuany, což mi nedoporučuje ani jeden z nich. "Tam je strašnej bordel, nebezpečný fakt... Když budete chtít, radši jedte kus dál od hranic, spíš k pobřeží, tam to je krásný... Tijuana ne... ale na to si asi musíte přijít sami... Hlavně dávejte pozor!"


Naše stoupání na vrchol zdokumentoval i Jirka, i když spíš nechtíc, páč tam jsme jen decentně. Dostáváme se na vrchol, s mladým si vyměnujem kontakt a já dostávám pozvání k nim do Albuquerque v Novém Mexiku. Jak vstoupím na asfalt, ucítím silnou bolest v kotníkách... au! Loučíme se a já hledám Jirku s Ivou, ti někam zmizeli. Pozoruju západ slunce. Vracíme se do kempu, kde přespáváme.

Den 14.

Před totálním odjezdem z Grand Canyonu se ještě stavíme v General Store. Kupujem si nějaký ten suvenýr, já třeba tričko... a pak taky pití. Někdo i jídlo. Megaobrovský preclíky... Na parkovišti pozorujem karavan, který za sebou táhne terénní auto. To už jsme tu v Americe párkrát viděli. Hlavním plánem dne je projet si kus Route 66. Jedem po šedesátšestce a stavíme na různých místech. Na pumpě s historickými udržovanými vozy, taky na další benzínce, kde si krom jiného můžete koupit i seno. U ní byl i starý vrak auta a pak taky starší motorka. A tak těchto strojů využíváme a pozujem na nich. Každý se snaží vymyslet aspon dvě nové pozy a je to celkem sranda. Jarda na ní sedá opačně, Jirka na ní lehá, já na ní stojím... nevim, jestli takhle blbnou i ostatní turisti... Auto zas okupujem ze všech stran a sedíme na čemkoliv, kde se to jen trochu dá. Mezitím stavíme i Bearzizoně, kde jsou relativně na volno medvědi, zubři, vlci a další zvířata, kolem kterých projíždíte autem. Jenže toto místo na mě neduělalo až takový dojem. Lepší byla Route 66.


Nakonec stavíme i na jednom z možná nejvíce proslavených míst na této silnici. U pumpy s názvem Hackberry General Store. Kolem je několik polorozpadlých i velice zachovalých historických vozidel. Kadibudka, pouštní a polopouštní vegetace a taky nějaká farma. Vnitřek zdobí různé unikáty. Od peněz z celého světa až po policejní nášivky z různých koutů zeměkoule. Jirka si tu kupuje i speciální místní nápoj s příchutí višně a dává nám v autě ochutnat. Ta je víc, než luxusní!


Přejíždíme do městečka Kingman, kde sháníme ubytování v Motelu 6. Nejdřív jedem do špatnýho Motelu 6, na druhý straně města. Aspon tak poznáváme místní zákoutí. Jsou tu muzea, mimo jiné i muzeum Route 66 a taky historická lokomotiva, která nejvíc zajímá Ivu. Muzeum Route 66 je dnes už zavřený. Na to, že Arizona je pověstná svým kaktusem, kterým se píšní i na SPZ aut, první takovýto kaktus vidíme až v tomto městě. Nebo spíš bych měla napsat, jediný takovýto kaktus. V motelu je menší bazén, ale plave v něm všecko možný. Dáváme si věci na pokoj a jdem do města, zkusit chytit wifi. Nějakej kluk s holkou pařej u bazénu a kluk mě zve na bazénpárty. Holka na mě kouká nevraživě.
Dostáváme se do Mc Donalds, kde se všichni připojujem na net a můžem tak dát vědět všem o tom, že pořád ještě žijem a jsme na cestě zpátky do Kalifornie. Dáváme si bezedný pití... V Americe prostě běžně platíš jen za jeden nápoj a doplnovat ho můžeš kolikrát chceš. To jsme předtím nepraktikovali, ale tady už to zkoušíme. A já si dávám ještě burger. V tom tam přichází týpek od bazénu s holkou, která na mě opět kouká vražedným pohledem... Vracíme se na pokoj a jdem spát.

Den 15.

Ráno se jdeme kouknout na místní odpočívadlo kamionů, vedle kterého je i obchod, do něhož chceme poté jít nakoupit. Kamionů je tu fakt hodně, ale asi nejvíc se nám líbí jeden starší, tmavě zelený, který stojí dál od ostatních.


Jak oblejzáme kolem kamionů, všímá si nás jeden starší řidič a dává se s námi do řeči. Doporučuje mi, že mám kašlat na Evropu a jet jezdit s truckem tady po Americe. Ukazuje nám výplatní pásku s neuvěřitelnou sumou. "Já jsem původně z Francie... ale pak jsem jel sem jezdit s kamionem a je to tu super! Vyděláš si hodně peněz, sám si vybereš, kterej náklad a kam povezeš. Jestli chceš, tak ti ukážu, jak si to vybíráme!" Omlouvám se, že nemáme moc času, ale že to je zajímavý... jen mít řidičák na kamion... "Řidičák si uděláš tady a ještě ti to zaplatí! A pak už budeš jezdit... a nemysli si, jezděj tu i holky z Evropy. Je to fakt dobrá práce!" Nakonec mi na papír píše svoji adresu a dodává: "Hele, pošli mi nějakej pohled tam od vás. Z Bělehradu!"
Loučíme se s ním a jdem do obchodu. I když si k jídlu kupujem totální minimum, trávíme tu hooodně času. Jirka z nás je na větvi... když tady je tolik krásnejch věcí, hlavně oblečení za příjemný ceny! A tak s Ivou vybíráme, zkoušíme... nakonec si kupujem stejný tílka, akorát v jiný barvě. Máme z nich fakt radost. Navzájem si je pořád chvíláme a to i v motelu... "Tobě to fakt moc sluší!", "Ne, tobě to sluší víc", "Ne, právěže tobě, strašně moc."
Až Jirkovi trochu došla trpělivost a prohlásil:"Tím, že si to budete furt navzájem chválit vám to nezačně slušet ještě víc!"
Jirka ještě stíhá snídani v Jack in the box a vyrážíme do muzea Route 66. Všichni, krom mě jdou navštívit expozice. Já si beru učení a čtu si v muzeu věci z ekonomie a managementu. Muzeum se jim líbilo.

Vydáváme se na cestu přes Mojave national preserve. Roste tam spousta Joshua tree. Těšíme se do parku Joshua Tree a i proto, že do něj chceme jet, nefotíme moc cestou tady.


Cestou vidíme další opravdu dlouuuuhej vlak. Dokonce narážíme i na nádraží Kelso, kde stavíme a procházíme se. Rostou tu krásný stromy s růžovými květy. Projíždí další vlak a opravdu mocně houká. Až z toho zaléhají uši. Bohužel je nádraží zavřené a tak jedeme dál, směr pouštní duna Kelso, která prý "zpívá", když po ní člověk jde.


Jarda nám v autě pokládá hádanku: "Tipněte si, na co tady, v týhle oblasti, umírá nejvíc lidí."
"Na uštkutí jedovatym hadem."
"Ne."
"Na kousnutí černou vdovou?"
"Taky ne."
"Na kousnutí nějakym jinym jedovatym hadem nebo pavoukem..."
"Ne."
"Na dehydrataci."
"Ne."
" Nevíme... řekni nám to."
"Autonehody."
"Tady, vždyt tu za celou tu cestu neprojelo ani jedno auto!"
"No jo no, monotonní silnice, kde nemusíš dávat pozor, mikrospánek..."

Jsme na parkovišti, odkud se chodí k duně. Ta nění uplně blízko, i když zprvu se nám daleko nezdá. Cedule nás upozorňují na různou havět, včetně našich "oblíbených" chřestýšů a černých vdov. Začínáme přemýšlet, co je horší, jestli medvědi, nebo tihle šmejdi... V písku, který tu je se jde fakt špatně! Nohy se bortí a vůbec to neubíhá... do toho pořád koukáme, kam šlapeme a i do blízkého okolí tam, kde procházíme... K tomu do nás pere přímé slunce, pálí jak ďas. Chvíli jdeme bosi, Jirka si ani nebere boty. Jenže to zatraceně moc pálí! A tak se asi po kilometru a půl chůze Jirka vydává k autu pro sandály. Vrací se a my jdem jen kousek dál a pak to s Ivou vzdáváme. Máme docela schízu z tý havěti. Jarda s Jirkou chtějí pokořit dunu a to se jim daří!


My s Ivou usedáme ve stínu toalet u parkoviště. Načínáme si pochoutky, jíme, povídáme si a pak si čteme. Iva knůžku, já ty svoje materiály ke státnicím. Když dorazí kluci, sedáme do auta a jedem směr Joshua Tree NP.
Cestou stavíme na benzíně, kde je i spousta motorkářů. Zdejší krajina trochu připomíná Tronu a zřejmě byla i v jednom díle AKTA X. Je tu vysychající jezero, který je zrovna ted opravdu snad celý vyschlý... Cestou projíždíme i místy, kde je pár baráků, ty jsou však od sebe strašně daleko. A u silnice mají schránky. Vypadá to docela drsně.


K večeru se dostáváme do poměrně příjemně vypadajícího městečka 29 Palms. Stavíme na místní pumpě, jdem si tu nakoupit a nakonec tu hned i jíme... a dost dlouho sedíme... těžko říct, jestli nás unavilo dnešné kalifornské slunce, nebo celkově na nás dolehla unáva z výletu... Ale ani jednomu z nás se nechce hned vstát a jet. A tak pořád sedíme. Zapadá slunce, které jdeme s Jirkou vyfotit, když v tom "KŘACH"- rána jak z děla. Dvě auta se srazila nedaleko od nás.
Přijíždí sanitka, policajti. Vracíme se k ostatním a Jirka opět hlásí: "Tak my tu ted jezdíme takový dálky, 5 000 km a nikde se nic neděje a jen jednou zastavíme, už se něco děje! Tady to žije!"


Nehoda není vážná a tak dále užíváme čas na benzínce. Obchází tu jedna lehce otravná ženská, která chce nejdřív zapalovač, pak drobný... chvilku se baví s náma, pak s nějakým místním. Pak se s námi baví místní, původem z Řecka. Spíš se baví s Jardou. Přijíždí starej děda v nablejskanym červeným megafáru. Pouští nahlas muziku, a když hraje "Sweet home Alabama", začínáme s Ivou tancovat. Děda je nadšenej, že nás to baví a tak přidává hlasitost a pouští nám i další songy. Pak se ptá Jirky, jestli jsem jeho manželka. Jirka kroutí hlavou, že ne. A děda se diví:"Are you crazy?!" Děda si s námi všemi pak povídá a nakonec oznamuje, že pojede zpátky do města, hrát bedny. Říkám mu, že to není zrvona ideální činnost. A on na to: " Tady se nedá nic jinýho dělat. Bud hazard nebo chlastat." Místní ženská se ho ptá zřejmě na odvoz a leze k němu do auta. My jdem společně umýt naší káru a za tmy vyrážíme do Joshua Tree NP, který je co by kamenem dohodil. Na mapswithme se nám daří najít kempovací místo a za chvilku už hledáme vhodné místo. Rozděláváme stany pod zvláštní skálou. Na obloze jsou hvězdy a měsíc a Jarda nám prý dá školení focení měsíce. "Ale nejdřív nám Niki řekne něco o klasický ekonomii!"
Jarda si připravuje stativ, když v tom přijíždí auto, který staví nedaleko od nás. Jarda nám vysvětluje, jak si to nastavuje. Iva se ptá, jestli by to nešlo rovnou přes nějakej řežim. V tom se ozývá hlas od nově příchozích sousedů "Ne, to musísš manuálně!" Bohužel však česká družba neproběhla... a my šli spát.


Západ USA- Californie, Nevada, Arizona, Utah- IV. část

8. ledna 2015 v 13:48 | Nikita |  USA
Den 10.

Probouzíme se ráno, po celkem teplé noci. Jarda hned po probuzení zkoumá okolí. Objevujem v trávě bílý kytky s relativně velkýma okvětníma listama. A my v noci mysleli, že tam je nějakej bordel- papírky...
Ráno sice chodíme v bundách, protože není zrovna dvakrát příjemně, ale mohlo být o dost hůř.
To se potvrzuje asi o 50 km dál. Rtuť teploměru závratně klesá a u silnice je vidět sníh... Prostě klika!


Utah, drsně krásná země nás nepřestává překvapovat. Mám s sebou skripta a texty na státnice, ale tady mi moc platný nejsou. Nevíš, jestli se máš koukat dopředu, vlevo, vpravo nebo zpátky. Všude je tu něco zajímavýho. Takový přírodní open air muzeum po celým státě. Neuvěřitelný. Nestačíme se rozhlížet. Zase fotíme za jízdy z auta. Nedá se jinak. Občas si i zastavíme.


Cestou mi někdo volá a tak zvedám telefon:" Kde seš?"
" Někde v Utahu...", všichni v autě se smějou.

Přijíždíme do Goblin Valley, snažíme se hrát nevědomý Čechy, ale ani tady nás nenechávají projet s roční kartou do národních parků. Prostě další státní park. Další z čarovných míst. Ráj hub bez jedinýho stromu. Údolí je plné skalních útvarů, kterým Američané říkají hoodoo, místní je nazývají goblin (odtud název parku). Údajně jsou tyto útvary staré až 200 milionů let. Ihned se vydáváme na průzkum údolí!


Potkáváme i rodiny s dětmi, které to tu očividně baví. No, baví to tu i nás... hlavně to, že je spousta míst k prozkoumávání... a taky nás baví lézt na ty útvary, mezi ně, pod ně, všude okolo nich... Člověk se tu cejtí jak v úplně jiným světě.


Dokonce jsme našli i cosi, co vypadá jako vyschlé koryto potoka. Na pomyslném břehu se občas vyskytne i drn s trávou. Dokonce zelenou,. To je pozitivní! Procházíme údolím až k vysokým skalám, když v tom mě napadne, že by nebylo vůbec špatný na některou z těch nižších vylézt. A jelikož bych to nebyla já, kdybych to nerealizovala, pár minut na to už tam jsem. A protože to vůbec není složité, následují mě jak Iva, tak i Jirka. Lezení nás baví!


Zpátky samozřejmě ještě obcházíme, co se dá. A že nás baví to lezení, dostáváme nápad to vzít trochu akčněji, než po cestě z údolí ven, jako spíš to brát přes skály z údolí ven. Někde to jde krásně, jinde to vypadá až dost nebezpečně. Jirka, ten je opět nejodvážnější. Cestou z parku před náma jede auto s hafanama, co si cestu na korbě vyloženě užívaj.


I potom ještě cestou k Dead Horse Point zastavujem na vyhlídce. Tam potkáváme motorkáře z Evropy, kteří taky projíždí Amerikou. Dead Horse Point (Místo mrtvého koně) má krásný vyhlídky. K místu se váže taková legenda. Respektive těch legend je víc. Ta, kterou známe my, pojednává o tom, že na tomto místě cowboyové odchytávali divoké mustangy. Jednou byli tito koně ochyceny na místě bez vody a pak se vrhali střemhlav do údolí, kde protéká řeka Colorado. Jiná legenda pojednává o tom, že koně byli ponecháni bez vody, ale do úsolí se nespustili, jen zemřeli s vyhlídkou na řeku, která protékala 2,000 stop pod nimi.


Navštěvujem místní visitors center, prohlížíme si různé publikace a procházíme i místní malé muzeum. Poté se vydáváme na trail kolem okraje útesu. Roste tu spousta horských květin. Hlavně krásně fialových. A taky je tu občas tráva a křoví. A taky něco jako pseudostromy. Trail je označen kameny naskládanými na sebe.


Čím dál se dostáváme, tím víc se nám otevírá pohled do krajiny, která připomíná Grand Canyon. Dokonce tato místa byla použita ve filmu namísto Grand Canyonu. Krom výhledů na Colorado pohlížíme i na park Canyonlands. Jenže počasí se dost rychle mění a po obloze pluje stále víc tmavých mraků... Vypořádáváme se s poslední velikou vyhlídkou, kus od nás je i filmový štáb a cosi točí. Technikmají na tuny. Týpci ze štábu, kteří zrovna nepracují, nás zdraví.


V průběhu tohoto dne však nastává zásadní zlom! Jirka, který se nechtěl vzdát spaní na vyhlídce zničehožnic prohlašuje: "Mě už ty vyhlídky tak nějak unavujou!" A tak unikáme vyhlídkám i dešti, míříme ku městu Moab. Jen kousíček od něj se nachází obrovská písečná duna. Bohužel však pouze projíždíme kolem ní. A ten pohled ve mě probouzí děsivou chut na ní jít... a třeba ji i sjet. Jelikož chceme noc strávit v Moabu, zkoušíme obhlídnout ubytování. Úspěšní nejsme a tak stavíme u benzíny a zdi s graffitti pavoukem, kde chytáme wifi a hledáme něco po netu. Nakonec nacházíme cosi na konci města a vydáváme se tam. Bohužel, nebo spíš bohudík, mají plno, ale je vidět, že si cení potenciálních zákazníků a tak nám nabízejí ubytování v domečku, který se nachází jen nedaleko. Nemáme, co ztratit a berem to. Já s Jirkou chcem jet rovnou do města, nakoupit a až potom se ubytovat. Jenže Jarda s Ivou to chtějí udělat přesně naopak. A protože Jarda řídí, musíme se řídit tím, co vymyslí. Cestou k domu máme problém se silnicí. Odbočovací pruh je tak nějak divnej až nevíme, kam přesně máme zajet. Nakonec odbočujem správně, když v tom se ozve houkání. Ohlídnem se a za náma šeriffovo auto. Zastavujem.


"Dobrý den! Víte, co jste proved?"
"Ne."
"Neodbočil jste do odbočovacího pruhu-"
"Aha, když on byl takovej zmatečnej, že jsem nevěděl, jak přesně tam najet."
"Odkud jste?"
"Z Český republiky. Československa."
"Mám doma československýho vlčáka!"
V tom jsem se do rozhovoru zapojila taky: "Nejkrásnější psi na světě!"
Nakonec nás nechává odjet bez pokuty a bez problému.

Vcházíme do domu. Na to, co jsme čekali dosti luxusní. Nazýváme jej haciendou. Máme k dispozici i televizi a kuchyň. Vybalujeme si a vydáváme se do supermarketu. I v něm to je zajímavý. Opravdu veliký výběr nás těší a tak si všichni nakupujem čerstvý potraviny, zeleninu, ovoce a i upravený maso. Kupuju si i tatarku na přilepšení. Vracíme se do naší haciendy a večeříme jako jedna rodina u jednoho velkýho stolu. Moje tatarka v sobě má nadmíru kopru. Ten fakt nesnášim... ale tak v rámci nouze se třeba ještě bude hodit... Nabíjíme si elektronické přístroje, sprchujeme se a než jdeme spát přichází nám zpráva od Davida. Ptá se, kde jsme, že oni jdou zítra do NP Arches. Mazec, protože to my taky! Byla by sranda je potkat!


Den 11.

Ráno se probouzíme do nového slunečného dne. Avšak slunce nás dosti rychle opouští. Nastává i první krize skupiny.
Jirka: "Musíme si všichni promluvit!"
Všichni jsme v ložnici a tak Jirka začíná svou promluvu: "Máme problém. A ten problém jsi TY, Jardo!"
Jarda totálně netuší, která bije, avšak Jirka vysvětluje záhy. "S Niki jsme chtěli ject do města a tys nám tam nevzal.", "Ale vždyt jsme tam pak jeli všichni!", "No jo, jenže já jsem tam něco potřeboval, protože jsem měl problém a tys to ignoroval!", "Já jsem fakt nevěděl, že tam něco potřebuješ!",... nakonec se domlouváme, že si budem vycházet víc vstříc.

Ještě se před odjezdem vydáváme s Jardou na procházku po sousedství. Jarda provádí fotodokumentaci.


Asi i díky předchozí promluvě nás ráno vzal Jarda do města, tam, kam jsme se chtěly s Ivou podívat. Ještě takhle při ránu prohlašuju:"Bylo by super dneska potkat Davida a spol.!"

Vjíždíme do NP, na prvním parkovišti neskutečně moc aut. Jarda říká: "Tak tady je nepotkáme, i kdyby tu někde byli..." A vydáváme se na první trail k Landscape Arch. Tak 0,5 km od něj se cesta mění v písek. Sundavám boty a jdu bosky. Ne, že by se tu zrovna šlo lehce. Od r. 1991 se sice nedá trail absolvovat až přímo pod oblouk a nad něj, kvůli katastrofě, co se zde udála, ale i tak to je příjemná procházka. A opět přidávám foto od Jirky, jelikož mě dnes zlobí fotoaparát, krom baterky i zaměřování...


Jdeme zpátky, povídáme si o jogurtech. Včera jsme si snad všichni nakoupili nějakej jogurt a tak rozebíráme, jakej byl dobrej, a kterej už ne. A jak si tak povídáme, zaslechnu něco jako: "Ahoooj!" Ohlídnu si, někdo na nás mává, ohlíží se i ostatní... a už víme kdo! Davidovci! Mazec! Nečekané se stalo skutkem! Povídáme si, předáváme si zkušenosti a postřehy z cest. Jirka jim vypráví o Las Vegas a všichni se smějou. Ať už se jedná o jeho zážitek z jízdy po horský dráze, kde ho jen zakurtovali a už byl zase konec, nebo o tom, jak jsme sázeli.
"Já jsem vyhrál 15 centů, Jarda 10, Iva nevyhrála nic a Niki, ta prohrála už předtim, když si koupila náušnice."
Já jsem si hned začla povídat s holčinou z jejich grupy, Maruškou, kterou jsme neznali, protože byla předtím v Kanadě. Sedly jsme si okamžitě, že i Iva to okomentovala slovy: "To bylo, jak kdybyste se znaly deset let!"
David nám vypráví o tom, jak museli vyměnit auto, ale i o tom, že není vůbec ideální v Monument Valley jezdit mimo silnice, páč zapadli, když si dávali offroad mimo cesty, a že spousta aut to nedávala ani na těch cestách. A taky, že spali v NP i mimo kempy... Bylo to nadmíru příjemné setkání! To jsme opravdu nečekali!


Po rozloučení jsme se vydali k Pine Tree Arch. Už od rána všechny přemlouvám, at se vydáme k Delicate Arch, ale pořád není takový zájem... U Pine Tree Arch netrávíme moc času, taky kvůli počasí, který opět nevypadá nejlíp a hlavně kvůli tomu, že toho chcem stihnout ještě spoustu. Mě opět zlobí fotoaparát., ale i tak něco nafocený mám. Aneb Iva pod obloukem.


Nakonec se mi daří přemluvit ostatní a přibližujem se k Delicate arch trail. Vydáváme se vzhůru. Cesta je příjemná, aby nám ubíhala, povídáme si. Vykládám Ivě příběhy z míst, kde žiju. Slunce, seno, hadr!
Další část je náročnější, nebot se musí vystoupat po vysoké a dlouhé plotně. Třetí část trailu nás zavádí mezi erodované skály a poté po boku jedné z těch, které stoupají vzhůru. Dole opět strmě nic, ale jde se pěkně. Dorážíme k Delicate Arch. Mazec! Snad hodinu jen sedíme a koukáme. A je spousta lidí, co tu jen sedí a kouká...


Jak sami vidíte, počasí se nám výrazně zlepšilo! Sledujem lidi, co odvážně lezou na protější skály. Lidi, co se fotí pod obloukem a pak taky člověka, co tak metr od nás fotí všechny ty, co se tam fotí. A ty pozy jsou originální. Jedni se líají v záklonu, další skáčou do výše, další gestikulujou rukama... I my se vydáváme pod oblouk. Nejdřív Jirka a pak i já s Ivou. Dokonce se tu utvořilo cosi jako fronta a čekáme, až se vyfotí lidi před náma. Napadlo nás udělat pod obloukem most. Což komentuje i jedna americká turistka: "Hm, delicate arch under the Delicate Arch!" :D
Tohle je definitivně jedno z míst, kde můžeš hodiny sedět a koukat a pořád tě to bude bavit.
Jenže musíme stihnout ještě další traily. Míříme do oblasti, kde je spousta oblouků a snažíme se to prozkoumat. Ale málo času na velkou plochu, i tak se nám daří projít celkem dost. Oblejzáme to ze všech stran. Já zdržuju, protože mi opět nefotí foťák. Tato oblast trochu připomíná Kapadokyi.


Naši návštěvu v tomto parku nakonec završujem pod Double Arch. Jarda sedí pod ním, Jirka s Ivou už se škrábou nahoru. Nakonec se k nim přidávám... A přidáváme se k pár odvážlivům, co lezou přímo do oblouku. Z kterýho je zřejmě slézt ještě těžší, než na něj vylézt. O čemž se Iva brzo přesvědčí. K tomu to má Jirka všecko natočený, takže až bude čas, třeba udělam i menší kompilaci z Jirkových záběrů. Výhled z "okna" je tu parádní! Taky se dostatečně kocháme a dalo by se tu vydržet pěkně dlouho. Jenže tímhle se loučíme s parkem a jedem dál, hledat místo k přespání, než bude tma.


Projíždíme deštěm, kolem značky s výstrahou přes vysokou zvěří. Opět využíváme mapswithme a zanedlouho, ještě před setměním, se ocitáme v kempu. Jak jím tak projíždíme, všímám si cedule s nápisem "Medvědí zona", upozorňuju na to ostatní... Ivě se to nelíbí, ostatní dělají jakoby nic, a že kdoví, co jsem viděla... chci bejt někde blízko lidí, ale nakonec nacházíme místo, kde je dost prostoru jen a jen pro nás. S Ivou a Jirkou se vydáváme vstříc tabuli. A fakt, že jo! Medvědi! Ivě se tu nechce bejt stejně, jako mně. Jirka (i Jarda) se medvědů nebojí, protože přece nikdy nic neslyšeli, nikdy nic neviděli- a co neviděli a neslyšeli, to se nestalo. S Ivou se jdem zeptat lidí, co kempujou kousek od tabule.

"Ahoj, jak se máte?"
"Ahoj, dobře, jak vy?"
"Dobře. Jen nás zneklidnuje ta cedule, že tu jsou medvědi. Už jste tu spali?"
"Jo, už třikrát." (na stole maj rozložený všemožný jídlo, stan žádnej)
"A viděli jste nějakýho?"'
"Ne."
To nás trochu uklidnilo. Ale ještě se jdem zeptat sousedů po pravici, ti mají karavan.

"Ahoj, jak se daří?"
"Fajn, jak vám?"
"Taky fajn. Jen se bojíme medvědů, prej tu jsou."
"Jo. Ale to je v pohodě, stačí jen, když vyndáte jídlo a pověsíte ho třeba na strom!" (už padla tma)
"No, to už asi nedáme, ale někdo spí ve stanu a někdo v autě."
"A kde máte to jídlo?"
"No, v tom autě."
"Tak to teda hodně štěstí těm, co spí v tom autě!"
No, ale byla zima a dlouho jsme v autě nespali, takže jsme to i Ivou i tak riskly.

Poznámka: Během dne nás opět staví šerif. Jiný a jinde. Tentokrát řídí Iva a nedala přednost na křižovatce. Žel, ten, komu měla dát přednost, byl právě šerif! I tentokrát to dopadá dobře. Děláme, že jsme se ztratili a on sám nám nabízí pomoc, nebo, že nás zavede tam, kam chceme. Celkem úspěch dvakrát za dva dny být zastaven šerifem...

Den 11.

Další den, co začal už v noci. Probouzí nás nějaký divný škrundání u motoru, jako by nám něco užíralo auto. Iva pohotově zmáčkne klakson. Škrundání přestává. Výjimečně to vzbudilo i kluky, kteří nám běží na pomoc. Jdem zas spát.
Ráno se vzbouzíme a skládáme věci. Technická: Po každý, když spíme s Ivou v autě, ležíme na takovejch čudlíkách. Když si lehneš správně, tak ti to ani tolik nevadí. Jenže Jarda si toho všímá: "To jako spíte celou noc na těch čudlíkách?", "Jo!?"
Jarda nám ukazuje, že je v autě podložka, která se přes to položí a zakryje čudlíky. Teď už nám je to prd platný.
Po ranní očistě házíme do speciální schránky poplatek za kemp a odjíždíme. Jedem na exkurzi do městečka Bluff, kde je open-air muzeum věnované osidlování Utahu mormony. Hned cestou je zase spousta zajímavých skal, se člověk nestačí dívat. Po příchodu do muzea se nás ujímá starší pán, co tam provádí, povídá nám o indiánech z kmenu Navajo, o tom jak žili, jak to s nimi měli osadníci těžké a tak dál. Zavádí nás do replik tehdejších domů a nechává nás sednout i na povoz, který znáte z kovbojek. Pak nás zve na promítání filmu o osidlování, které opravdu nebylo nijak lehké už kvůli krajinnému reliéfu. Ještě nám doporučuje pár míst, kam zajet a nás nejvíce zaujalo místo s indiánskými glyfy ve skále.


Foto od Jirky zachycuje Bluff. Paní, která tu taky provází nám ještě nabízí vyfotit se na dřevěných koních :D
Na tý fotce vypadáme jak malí fakáči... Přejíždíme na místo s glyfy, nejdřív trochu bloudíme, ale nakonec se tam v pohodě dostáváme. Skála je ohraničená plotem a na něm jsou různé nápisy odrazující od toho do stěn něco dalšího vrývat. I když už se našli matláci, co tu udělali. Na skále si všímáme spirál, zvířat i lidských postav. Je to zajímavá ukázka původní kultury ve zdejší oblasti.


Poté se vydáváme na místo, kterému se říká Gooseneck "Husí krk". Řeka tu menadruje ve velkém, avšak toto místo nás nikterak zvlášt nezaujalo. Hlavně je tu všude tak nějak "šedivo" a to místu dost ubírá na kráse...


Razíme k dalšímu NP. Jednomu z těch, které znáte z filmů. NP Monument Valley je stále pod správou indiánů. Blížíme se po silnici, před níž se otevírá typický pohled do krajiny. Prý je to snad nejameričtější scéna ze všech amerických scén. S Jirkou se chceme vyfotit v místech, kde Forrest Gump přestal běžet a chtěl jít domů. Sice nejsme přesně na tom místě, ale i tak... máme z toho radost! Kazí nám jí jen občas projíždějící auta, který nám hatí plány se třeba posadit přímo na silnici a dělat nějaký efektnější pozy.



Vjíždíme dál, žel dneska je všude zavřeno, včetně jednoho z návštěvnických center, které jsme chtěli vidět. Ale narážíme na jeden obchůdek, který má otevřeno. Indián je v pohodě a my nakupujem šperky z polodrahokamů a korálků. Vjíždíme přímo do parku a vypadá to, že se opět něco žene... cesta nás zavádí k dalšímu návštěvnickému centru, které je dokonce otevřené. Procházíme místní obchůdky, fotíme krajinu, když v tom tu náhle: "Hele, to jsou ty Slováci, jak jsme potkali v Death Valley!" Zase se setkáváme, i přes to, že nevyšel plán s párty ve Vegas, tak potkat je na dalším místě je příjemné! Povídáme si s nimi chvilku, jelikož máme chut prubnout naše auto v terénu.


Před sjezdem na prašnou cestu nás cedule upozornuje na zákaz vjezdu malých aut, aut s nízkým podvozkem atd. Všechno na vlastní nebezpečí. Jarda řídí a je to dobře! Cesta je všelijaký, šutry, písek, ďolíky, zákruty... člověk se vyhejbá i ostatním autům. Jelikož jedem z kopce, tak to celkem frčí! Obdivujem krajinu, stavíme na několika vyhlídkách. U jedné z nich je možnost si půjčit koně za úplatu. Chcem ho a indiánka nám dává snad toho nejošklivějšího ze všech.
Někteří lidé si půjčují koně na dýl a jedou koňmo. My ale očekáváme melu a tak to zavrhujem.


Problém s koněm má Jirka. Který nakonec říká, že se bojí. Říká to, až když sedí v sedle a kůň se začne pohybovat. Nejdřív se smějem, ale jak zjistíme, že se fakt bojí, tak už to taková sranda není... Ovšem i Iva nás následuje, ale protože je protekční a indiánce se asi líbí, tak jí dává krásnýho černýho arabskýho koně.
Do toho začíná lehce poprchávat... jedna indiánka sklízí zboží, které naízí přímo na place a tak víme, že se opravdu něco žene. Lezem do auta a už je to tady! I mírný slejvák a cesta se stává obtížnější! Navíc máme jet do kopce, auto reaguje všelijak. Poslední úsek je kritický, protože nás čeká celkem dobré stoupání... nakonec to zvládáme, Jarda vyskakuje z auta, aby zdokumentoval, že auto to zvládlo a my jsme celí! Obloha se začíná vyjasňovat.


Ještě se jdem podívat do muzea. Asi nejzajímavější tu jsou cedule s překlady slov jako "granát", "letadlo", "kulomet"... jelikož i zdejší indiáni se účastnili světové války. Myslela jsem si, že mám dobrou paměť a zapamatovala jsem si právě "kulomet", jenže dneska už nevim, jak se to řekne. Přejíždíme do města Page. Opět prší. Chtěli jsme vidět ještě jednu opuštěnou indiánskou vesnici, ale to nemá cenu, protože úplně k ní bysme se stejně nedostali a za těhlech podmínek bychom viděli tak akorát velký kulový. Po příjezdu do Page se vydáváme nakoupit, mají tu Walmart. Snad všichni obyvatelé jsou z původních kmenů. Ještě jsem se nezmínila, že tady na západě jsme snad nepotkali jedinýho tlustýho člověka (znáš ty předsudky, jak Amíci jsou tlustí atp.?), až doteď. Jenže ti tlustí jsou tu indiáni... A taky nekoukaj dvakrát moc nadšeně. Spíš na nás vrhají nevraživé pohledy. To není úplně příjemné. Kupuju si mimo jiné salát a kokosovou vodu. Iva stejně tak. Saláty z Walmartu jsou fakt delikátní a kokosová voda, mňam! Vydáváme se do dalšího z motelů 6.
Ubytováváme se, jíme a povídáme si.

Den 12.

Ráno vyrážíme spolu skoro na okraj města, odkud se Iva s Jirkou vydává na průzkum Antelope Canyonu. Jelikož mají ještě tak půl hodiny čas, navštěvujem místní obchody. S Ivou nám opět něco padlo do oka! Tentokrát pletené korálkové náramky. Tomu se nedá odolat... v životě jsem neměla takovou parťačku, která měla slabost pro stejný věci.
Na to by nestačila ani MasterCard... Loučíme se s nimi a odjíždíme k přehradě. Cestou jsme potkali tuhle rodinku.
To děcko bylo fakt vtipný. Pokecali jsme s nima chvilku a šli dál.


U přehrady se nám líbí. A protože nám počasí přeje, uleháme na zdější větší kameny a jen tak se vyvalujem. Trochu se bojím štírů a podobných potvor a tak občas očima přejedu okolí, jestli se nějaká havěť neblíží. Tady mi to lehce připadá jak na Americe u Karlštejna. Čas strašně rychle utíká a blíží se doba, kdy máme vyzvednout Ivu s Jirkou.
Ale vydrželi bysme tu ležet... třeba bysme se i odhodlali jít se zchladit do vody, která je krásně čistá.


Při cestě k autě neodolávám oranžovo- červenému písku. Se všemi se ještě jednou stavíme u přehrady, ale jen na chvilku, na druhém břehu. Pak už se vydáváme směrem ke Grand Canyonu.
Cestou ještě stavíme u Horseshoe bend, kam pěšky směřují celkem dobré davy turistů. Procházíme se i bosky. Horseshoe bend je fotogenickým místem, kde se moc dobře relaxuje. Řeka i skály jsou krásně barevné, kontrastující, prostě něco, co opravdu stojí za to.


Před vjezdem do Grand Canyonu potkáváme i velkou skupinu motorkářů... U budek rangerů koukáme na předpověd...
nic moc, některá místa -2 C v noci. Asi nebude úplně sranda. Zvláště ve spacáku s komfortem + 14 C. Cestou potkáváme občas nějakou vyhlídku, ale víc než vyhlídka mě zaujal jelen wapiti u jedné z nich. Je krásnej!
Míříme na jednu z nejznámějších vyhlídek a koukáme do údolí na to, co nás čeká zítra... vypadá to mocně.


Lezem i do místní věže, kde jsou kromě suvenýrů k vidění v patrech i různé indiánské kresby, které mají dokreslit atmosféru. Z věže by byl výhled sice fajn, jenže většina míst je za oknem, často i za zaprášeným oknem. Prach je tu cítit všude natolik, že se tu nedá dobře dýchat... jdem zpátky ven, ještě chvilku se rozhlížet po okolí. V trávě skáčou ptáci a cosi zobají... Na další vyhlídce zas většinu z turistů zaujal obrovský krkavec...

Jedem zakempit. U kempu se z vody napájí jelen. Blížím se mu a asi u vzdálenosti 5 metrů výhružně sklání paroží. Zvládám ho vyfotit a nasedám do auta. O to samé se pokouší jeden týpek, ale s ním už jelen nejedná tak schovívavě a rozbíhá se proti němu. Chlápek stíhá utéct. Jelen si zaslouží respekt.


Chcem ještě stihnout západ slunce nad kaňonem a tak se ještě vydáváme jednou na cestu. Stíháme to tak akorát!
Slunce zapadá a kouzlí. Kaňon hýří všemi barvami a každou sekundu vypadá tak trochu jinak.
S Ivou potkáváme holku s klumem z Čech, kteří nás ovšem ani nezdraví. Tak jdeme dál... Když ale za chvíli stojíme opět na stejném místě, přichází k nám oba dva a ptají se, jestli nevíme, kolik je hodin... zapeklitá otázka, jak pořád přejíždíme a furt se mění čas, tak zrovna netušíme, jakej je ten správnej... Povídáme si s nimi a pak se ještě kocháme přírodou a západem. Vracíme se do kempu.
Už je tma. A taky pěkná zima! Jako kdybych slyšela češtinu... asi halucinace... jaké překvapení! Naši sousedi jsou Češi, které jsme potkali na vyhlídce. Kecám s nimi do noci, mají rozdělaný oheň, takže je to fajn. Povídají mimo jiné o tom, že jedou z LA, které je naprosto zklamalo, ale doporučují nám San Diego. Tam se jim líbilo.

Přání a plány na rok 2015

2. ledna 2015 v 11:12 | Nikita
Přeju všem, ať je pro Vás ten novej rok 2015 o moc lepší, než minulej.
Pro nás cestovatele navíc přeju, ať se nám daří dělat nový zářezy! Do mapy! Jak jinak?!
Mám šílenej skluz, už musím dokončit konečně vyprávění o USA, abych se mohla vrhnout na sepisování zážitků ze severu (Norsko/Finsko). A to tak, že rychle! Jo, jinak se spolucestovatelem po USA, Jirkou, máme zálusk na další místa Californie- hlavně si projet pobřeží od LA po SF.

A co plánuju za destinace v tomhle roce? Plánů je hodně, ale všechno se odvíjí od toho, jestli budu za měsíc a půl muset odjet na 4 měsíce do Turecka, nebo ne. Pokud ano, tak budou nějaký výlety po Turecku a snad i do některých dalších států v okolí. Taky záleží na tom, za jakou cenu seženu letenky a ubytování a jak moc se pak budu moct pověnovat i vzdálenějším místům. Budu v Istanbulu, ale určitě bych chtěla projet severní Turecko, navštívit opět Turecko střední a taky jihovýchodní, který mi tak nějak chybí.

Dál, jestli to vyjde, tak se dostanu aj na sever- ještě víc na sever, než bych kdy sama chtěla. A to na Špicberky. Což je pro mě velká výzva a nebude to jen tak ledajaký výlet. Mám vymyslet funkční logisticko-ekonomický systém od ČB až na Svalbard, takže možná po půl roce, až toho budu mít nad hlavu, to bude moje prokletí. A k tomu ta zima a hlavně ti medvědi!

Pokud by byla situace příznivá, tak doufám aj v cestu do Íránu- není čas ztrácet čas a odkládat své sny. Pokud bych nejela do TR, tak chci jet krom Íránu i do Gruzie. Taky nějaký ten vícedenní výlet na Liberecko, ale i do Francie či Španělska stopem. Dalším snem je okolí Kitzbuhlu na MTB (konečně mám nový kolo s odpruženou vidlicí).

A taky bych chtěla nějakej zahraniční výlet i s malou, nebot letos se nám to nevyvedlo. I když zase jsme procestovaly pár míst po Čechách. Na kole okolí v okruhu 20 km, vlakem, busem a autem pak hlavně Prahu, ČB, Tábor, Č. Krumlov a třeba taky Kamenici. Kamenice n./ Lipou je fajn. Hlavně ten lom. Mám ráda český lomy... tý vodě neodoláš, i když je ledová.

Jsem zvědavá, co vyjde! Nebo co vyjde, aniž bych to plánovala, třeba jako v r. 2014 Skandinávie, kam bych do tý doby nejela snad vůbec. A byla by to chyba!


Západ USA- Californie, Nevada, Arizona, Utah- III. část

11. listopadu 2014 v 14:30 | Nikita |  USA
Den 6.

Ráno si dáváme kávu v Motelu 6. Není dobrá. Balíme věci a vyrážíme natankovat. U benzínky se dost motáme. Místní šerif by z nás radost neměl. Jedem do města duchů. Oficiálně se jmenuje Calico a bylo založeno v r. 1881 jako hornické město. Těžilo se zde stříbro. Čekat staré polorozpadlé baráky bylo naivní. Budovy jsou vystavěny nově, snad až na starý "kostel", který byl využíván jako škola. Ten vypadá aspoň trochu autenticky. Skoro v každém domě máte možnost zakoupení nějakého suvenýru. S Ivou se nám zalíbily kožené náramky v podobě květin a před odjezdem z města si je kupujem. Pro mě osobně bylo Calico zklamáním. Hlavně, když se do něj začly hrnout davy turistů.


Jedem dál, krajina je tu a tam "posolená" až se dostanem přes pás hor, kterým sjíždíme po dolů. To, co se nám za chvilku naskytne za pohled je až strašidelný... Naprosto pustá bílá krajina, bez jediný rostlinky... Ale tady to nekončí. Po nějaké době se nám otevře pohled na několik mega kopic soli. Těžko odhadovat, kolik desítek metrů vysokých... Tyhle solné hory máme po pravici a po levé straně se nám tyčí obrovská továrna. Netrvá dlouho a všímáme si i klasického halového obchodu a ceduli mířící k restauraci. A že máme hlad, rozhodnem se tu zastavit. Nejdřív se jdem podívat do restaurace. Výjev města se těžko popisuje. Továrna vypadá polorozpadle, ale lidi v ní pořád pracují. I spousta domů vypadá na spadnutí, ale lidi v nich pořád žijí. Psycho. Vystoupíme z auta a jdem k restauraci. Trochu fouká. Ten vítr strašně píchá! Au, to bolí! Ryhle zapadáme do restaurace, tam hraje muzika a sedí tam i pár místních. Asi jediný světlý bod v tomhle místě, hodnotíme to tak, že kdybychom tu žili, tak nejvíc času asi strávíme tady. Dali jsme si místní mexické pochutiny, to jídlo bylo fakt super! A vracíme se zpátky k obchodu a autu, viz. Jardovo foto.

Opět nás štípe vítr. A není, kam se schovat. Jenže tím to nekončí. Vcházíme do místního obchodu, kde se dá nakoupit jen zboží s dlouhodobou trvanlivostí. Čerstvý tam není snad nic Regály vypadaj jak z apokalyptickýho filmy. Jsou víc než poloprázdný... i tak si vybíráme aspoň nějaký sušenky, brambůrky a pití na přežití... Já si ještě kupuju skořicový bonbony. Jdeme zaplatit. U kasy stojí pohublý pán, na sobě má světle zelené seprané tričko s nápisem "I survived Trona zone= Přežil jsem zonu Trona." a nemá jednu ruku. Místo ní ma jakýsi pahejl s hákem. Tak tohle už je fakt psycho. Fotka z obchodu od Jirky:


Vracíme se k autu. To nám mezitím něco stihlo poťapat. Je to divný, všude je vyschlá půda a na kapotě blátivý stopičky!
Jinak tu v městečku Trona mají i pohotovost. Ta je otevřená asi jen dva dny v týdnu. Projíždíme dál a vydáváme se ještě do jednoho obchůdku. Kousek od něj stojí několik lepších domů. V týhle bídě dost luxusních domů. I to prostředí kolem nich vypadá o dost líp. A jedem dál směr Death Valley NP.


Aby nebylo málo toho Trona-psycha, zkoušíme hledat nový cesty po těch nezpevněnejch po pravici. Off-road je dobrej, ale zrovna v týhle pustině bych zapadnout nechtěla. Dojíždíme až k někam, kde dřív asi stála vesnička. Podobná byla ještě po levici hned u města Trona. Je vidět několik opuštěných domů v dekadenci. O kus dál však vidíme i polorozpadlé domy, u kterejch se hejbaj lidi. Místo ideální na natáčení hororovýho filmu.


Po pravej straně máme ty bílé pláně, který jsme viděli hned po sjezdu do údolí... tvrdím, že to je sůl. Jarda mě hecuje, ať to jdu ochutnat. Spolu se mnou do toho jde i Iva.
"Tak co, jak to chutná?", ptá se Jarda.
"Jako solený brambůrky bez brambůrků!"
Městečko Trona dostalo svůj název podle stejnojmeného minerálu trona Na3H(CO3)2.2H2O. Je to přírodní sůl.
Zase trochu fouká a tak na ještě fotíme pár snímků a drandíme si to cestou dál.


Odjíždíme po nezpevněné cestě dál, ale brzo shledáváme, že jistější bude vrátit se na silnici. Pronásleduje nás bílý oblak prachu. Asi se zvedá vítr, protože za chvilku je bílo všude a není vidět na víc než 10 metrů. Vjíždíme do Death Valley NP, vidíme jen ceduli a bílo. Začínáme stoupat do hor a konečně se dostáváme nad bílou smršť. Ať si kdo chce, co chce říká. Údolí smrti je proti Troně a jejímu okolí vyloženě oázou plnou života.

Po několika mílích si dáváme odpočinek na místě, kde je starý červený náklaďák, benzínová pumpa a pár obchodů se suvenýry. Rozcházíme se... Jirka si kupuje tričko s nápisem Přežil jsem Death Valley, na který si brousil zuby. Já s Ivou objevujem decentní stříbrné naušnice s polodrahokamy. A tak máme dilema... Koupit, nekoupit? Koupit! A který? A pro koho? Já si vybírám zelený listy a Iva si kupuje červený srdíčka. (Ty náušnice jsem sice původně chtěla pro sestřenici, ale tak moc se mi zalíbily, až jsem si je nakonec nechala pro sebe a hned vzala.)
Pokračujem dál a dojíždíme až k písečným dunám. Nemá to tu chybu. Skvělá atmosféra, krásný teplo. Někdo by řekl, že až moc! Zouvám si boty a procházím bosky, písek pálí... Fotíme krajinu a nakonec i fotky v letu. Škoda, že se potřebujem dostat ještě o kus dál, tady by se dalo rozjímat až do západu slunce.


Před západem slunce to stíháme na nejnižší místo severní Ameriky- Badwater, to se nachází 86 metrů pod hladinou moře. Voda zde je slaná, díky čemuž místo dostalo svůj název. Od vody vedou širé solnaté pláně. Našla jsem si skoro 1 kg čisté přírodní soli a beru ho s sebou. Sůl tu tvoří "výklenky" a "jezírka", ke kterým se musí překonat vzdálenost asi 1 km. Když místo zdokumentujem, vracíme se k autu. Zbavuju se velké soli, na letištní kontrole by to asi stejně neprošlo... Na parkovišti slyším slovenštinu. Dáváme se do řeči s rodinou, co si taky vypůjčila auto a snaží se poznávat krásy zdejší země. Říkají, že příští dny budou trávit ve Vegas, kam míříme i my. Domlouváme se, že když se tam potkáme, dáme párty pro upevnění těch sousedských vztahů! Bavíme si o Death Valley, když v tom syn prohlásí, že jeho táta si sebral malej solnatej šutr a poveze si ho dom jako suvenýr... Loučíme se, chcem ještě stihnout západ slunce nad Zabriskie Point.


Přijíždíme na Zabriskie Point a slunce už se sklání za horizont. I to nás motivuje k běhu. S Ivou si vyběhnem kopec, ale i tak už je skoro pozdě... naštěstí ještě je světlo a tak stíháme aspoň poslední osvětlení. Být tu o pět- deset minut dřív, vyšlo by to akorát. No, nenaděláš. Mít víc času, dalo by se s tím operovat o trochu líp. Opět se zvedá vítr, začíná se stmívat a jedem zkusit nedaleký kemp.


Vítr vůbec neustává. Sílí! V nárazech skoro vichřice. Jarda s Ivou se jdou zeptat na spaní v kempu, my s Jirkou čekáme v autě. To se kejvá v poryvech větru. Nakonec nám v recepci přiřazují místa na okraji kempu, kde jsou z jedné strany stromy a z druhé nic. Prý je v kempu i plavecký bazén. Jdem na obhlídku a s Ivou se tajně vyhecujem k plavání, zatímco se kluci sprchují v budově u bazénu. Běžíme k autu pro plavky, převlíkáme se a už tam jsme. Schválně, jestli si nás kluci všimnou... a po čase si všimli! Naplavali jsme tak 200 m a pak jsme využili času a nepřízně počasí a zapadli do místní hospůdky. Tam to žilo. Pozdě v noci si rozkládáme spaní. S Ivou uvazujeme plavky na stromy, snad je vítr neodnese. Spíme pod širou oblohou.

Den 7.

Znáš ten pocit, když tě na nejsušším místě severní Ameriky zastihne déšť? My jo! Iva nás stihla ještě vyfotit, jak spíme. Z jedný strany slunce, z druhý mrak s deštěm... Jirka se hecnul a šel si ještě po ránu zaplavat. My se šly ještě osprchovat.


Na dnešní den máme naplánovaný trek mezi horami, Golden Canyon Trail. Přijíždíme k místu, od kterého se vychází. Těžko říct, jestli to je způsobeno časem nebo počasím, ale jsme tu snad jediní turisti. Vydáváme se na cestu. Procházíme údolím, zakopáváme o šutry. Nacházím zelený kamen. Sakra, to by moh bejt nějakej polodrahokam! Snažim se ho rozřísknout o kameny hodem, ale nějak to nejde. Nechávám ho tam. Osudová chyba!¨Zřejmě to byl ametyst...
O kus dál mě zaujal jiný kámen, černý, s podivnými puklinami a na svou velikost dost těžký. Byl to jedinej fakt odlišnej budr. Vypadá jak meteorit. Beru ho s sebou! O tom, proč se Zlatému kaňonu říká zlatý se přesvědčíte poměrně rychle.


V souboji s povětrnostními vlivy byl tenhle trail výhrou. V úbočí hor se máme znamenitě. Snažíme se dojít až k Red Cathedral, i když po nás jdou černé mraky s deštěm. Posledních cca 200 m s Ivou běžíme volným tempem. Cestou ještě celá parta zdoláváme vrcholek jednoho z kopců, když se chcem porozhlídnout. Vzhledem k tomu, že nesvítí slunce nevypadá červená skála tak zajímavě, jak by měla. Vracíme se zpět k autu. S Ivou dáváme běh přes celý kaňon. Jen do tý doby, než si vyvrknu kotník na jednom šutru. Au! Kousek od začátku trailu potkáváme turisty. "Jak to vypadá v kaňonu, taky je tam vane děsnej vítr?", "Ne, tam je to úplně v pohodě. Žádnej vítr."
Na parkovišti už je šest aut, včetně toho našeho. Koštuju skořicový bonony. Jsou vskutku dokonalý. Ty pálej!
Ještě před odjezdem z Death Valley stavíme před kempem a rezervujem hotel. Co je fajn je to, že v Las Vegas jsou velký kapacity, a když hotely nemají na noc nahlášené hosty, dávají místa za pár dolarů. Vybíráme pokoj v hotelu kousíček od hlavní ulice LV. Pokoj vychází ted jen na 29 dolarů.


Nabíráme směr Las Vegas. Stavíme u přehrady Hoover Dam, která leží na hranici států- Arizona a Nevada. Auto necháváme zaparkovaný v budově autoparkoviště u přehrady a sjíždíme výtahem dolů. Pozorujem okolí přehradu i vodu v ní. Plavou tam obrovský ryby. Už od Golden Canyon Trailu mi foťák ukazuje slabou baterku, což je divný, když jsem baterie nabíjela v Barstow. Naštěstí na přehradě moc fotit nepotřebuju a v Las Vegas už vůbec ne.
Jarda se chce podívat na prohlídku, ale jen když někdo půjde taky. Nakonec se Iva nechává přemluvit a rozhodne se jít s ním. Bohužel už je pozdě a poslední prohlídka právě probíhá. Ještě se jdeme kouknout na most, z kterého je dobře vidět na přehradu zeshora.


Přijíždíme do Las Vegas. Tohle umělý město mě naprosto odpuzuje už jen tim, čím je. Jarda to vnímá stejně. Ubytováváme se v hotelu a dáváme si rozchod do 21 h. Jarda zůstává na pokoji. Já jdu do města, ale u Paříže to obracím a jdu zpět. V hotelu je i posilovna, tak si jdu na hodinu zacvičit. Kontroluje mě jakejsi týpek. "Máš kartu od pokoje?"
" Nemam, maj jí kámoši. Ty jsou ještě venku." V devět se scházíme na pokoji. Jirka toho viděl strašně moc a dokonce zkusil i horskou dráhu. Došel až k New Yorku. Já vykládám, že jsem došla k enátkám, Paříži a pak už mě to nebavilo, tak jsem si šla na hodinu zacvičit do hotelu. Iva se diví:"Neřikej mi, že jsi stihla za tu dobu dojít až do Paříže a pak jsi měla ještě hodinu čas na cvičení. Já stihla dojít jen k Benátkám!"


Máme jít ven všichni společně. Nám s Jardou se nechce. Jarda vytáhne Malibu. Jirka se alkoholu uvědoměle zříká. Netrvá dlouho a prohlašuje, že vůbec netuší, o čom se bavíme. Někdy to netušíme ani my. Za to už máme chuť vyrazit do ruchu velkoměsta. "Já nesnáším takovýhled umělý města", "Proč?", "Protože to je hrozný, to není žádná autentická kultura!", "Ale je, vždyt ty lidi v tom žijou!", "No, právě! Jaký lidi dokážou v tomhle žít?"... Tímhle stylem jsme se vydrželi hádat tak kilometr a půl... Můžu vám dát jednu velectěnou radu ohledně LV. Noste s sebou občanky! Všude kontrolujou, jestli vám už bylo 21. Všude vlastně ne, v casinech jim to je šumák... V jednom baru hraje živá hudba. Chcem jít taky, ale já s sebou občanku nemám. Kruci! No, ovšem to nám v zábavě moc nebrání a s Ivou to rozjíždíme přímo na ulici... Když už jsme ve městě hříchu, rozhodnem se, že každej hodíme do bedny aspon dolar... No, já nakonec nevhazuju nic, ale všichni něco vyhrávaj. Jirka dokonce 10 nebo 15 centů! "Teď už můžu říkat, vyhrál jsem v Las Vegas!"
S Jardou si v casinu kupujem hotdog s kečupem a okurčičkovou omáčkou. Jídlo nám vyloženě udělalo radost.
Co nechápem je to, jak se zdější d/ě/ívky dokážou navléct do super mini ohozů, když je taková kosa. Vane fakt nesmírně studenej větříček. My máme mikiny a i tak nám je pořád zima. I díky zimě jdem nakonec do hotelu. Spíme. Nabíjíme elektronické přístroje...

Den 8.

Objevujem, že skoro při cestě máme státní park Valley of Fire. Měníme lechce plán a míříme do Valley of Fire. Tam zjišťujem, že roční pass do parků platí opravdu jen na ty národní. Platíme vstupné a děláme technickou pauzu. Cestou k autu se stihnu odřít to krve o nějakej vysokej pichlavej keř. Z cest ani nemusim svírat suvenýry, místo nich si vždycky (na památku) přivezu nějakou jizvu. Údolí ohně je jedno z míst, co mi vyrazilo dech. Tady se mi líbí hodně!


Ostatní z toho nejsou až tak nadšení, jako já, ale já jsem si to překřtila na nejkrásnější místo státu Nevada. Přeju si mít víc času a moct tu zůstat aspon o hodinu dýl. Ideální prostor na rozjímání. Nádherná krajina. Fotogenický místo!


Odjíždíme směr NP Zion. Stavíme ještě v obchodě Family Dollar a nakupujem jídlo a pití. Já beru ještě balzám na rty a šaty pro 2 letý dítě. Musím říct, že i v tomhle obchodě s Ivou zažíváme dilema. Mají tam hezké věci za pár dolarů. Ale šetříme a necháváme to na jindy. Před výjezdem z města projíždíme kolem tanku. Stavíme u něj. Já s Jardou si ho nadšeně fotíme, taky se fotíme u něj a na něm.

Zion NP nás vítá kouzelným panoramatem. Nějak mi to tu připadá jak v Africe nebo Austrálii.


Ubíráme se cestou ke kempu, i když ještě stavíme na vyhlídce. Příjezd do kempu je zajímavej sám o sobě. Vítá nás místní rangerka a upozorňuje nás, ať si dobře schováme jídlo, a že večer můžem navštívít přednášku od jednoho z rangerů.
"There are birds in here." (Máme tu ptáky)
Iva se smrtí v očích se ptá: "Bears?" (Medvědy?)
" Yes, birds." (Jo, ptáky)
Nechápu, proč jí udivilo to, že tu jsou ptáci. Až potom mi to dochází, když začne mluvit o medvědech.
"Ale ona řikala, že tu maj ptáky..." Opět zavládl klid a pohoda. Jelikož to vypadá, že v noci bude zima, rozhodly jsme se s Ivou přespat v autě. Jirka klukům staví stan.

Hned potom se vydáváme na krátký trek. Ten nás má zavést k archeologickému nalezišti. To se zřejmě mělo nacházet na tomto místě:


Jenže to se nám nezdá. Pátráme dál. Cesta se rozděluje v několik menších cestiček. Prolejzáme křovím. Asi po půl kilometru to vzdáváme. Nenašli jsme nic, co by vypadalo zvláštně. Jirka nás vyfotil při tom, jak se prodíráme buší :D


Slunce je to tam a tak se vracíme do kempu. Vydáváme se na přednášku rangera a doufáme, že nám poví něco o místní fauně. Místo toho vychytáváme přednášku o tom, jak se v Americe budovaly silnice do národních parků. A víte, proč má ta v Zionu načervenalou barvu? Prostě Amíci obětovaly nějakej peníz navíc, aby moc nenarušovaly vzhled krajiny, která tu je zbarvena do červena. Je zima, v amfiteátru je pár laviček a poslechnout si přednášku přišlo skoro 20 lidí. Ranger vtipkuje:"Je vám zima, co? Normálně lidi posedávaj každej na jedný lavičce, pak na nich i usínaj, ale dneska jste všichni jeden kousek od druhýho!" Po kulturní vložce jdem spát. Technická poznámka: V Zion NP jsou v kempu i místa se zásuvkama. Zkouším dobít baterky, které opět hlásí nízký stav nabití.

Den 9.

Jako hlavní program dne si vybíráme Hidden Canyon (Schovaný kaňon) trail. Jarda s náma nejde. Ráno odcházíme na bus a svištíme k místu, odkud se začíná. První třetina treku je docela příjemná. Sice musíme stoupat na horu, ale je tu pozvolná cestička. Jde se lehce a svižně. Ta druhá třetina je už napínavější. Pod náma srázy, někde fakt ůzký pěšinky na nohy, k tomu řetězy na držení... nakonec se fotíme na jednom místě, kde se toho tolik nebojíme.


Stoupáme dál. Až dojdem k místu, kde se píše. "Zde trail Hidden Canyon končí. Pokračování jen na vlastní nebezpečí."
Říkáme si, že jako procházka dobrý, ale je to nějaký divný. A že jsme žádnej kaňon neviděli. A tam, co to vypadá, že by nějakej moh bejt už je konec trasy. "Jdem dál ne?" Nejdřív skáčem jak kamzíci přes skalky, ale po chvíli se cesta dost zvolní a najednou už se nacházíme tam, kam mnozí nedošli. Je blbý jít trek k Schovanýmu kaňonu, ale nakonec z něj nic nevidět. Naštěstí to nebyl náš případ. O tom, že jdem správně jsme se přesvědčili hned záhy.
Oblíbila jsem si jedno místo, který mi přišlo jak z filmu točenýho v severní Africe.


Jinak během prolejzání v Hidden Canyon se zdejší krajina měnila poměrně hodně na to, že jsme ani neprošli moc dlouhý úsek. Až na Jirku, ten chtěl vidět zas o trochu víc a dojít, kam se dá... my jsme s Ivou využily čas a kochaly se na místech, která se nám líbila... Ještě dvě fotky z prolejzání kaňonu.









Za nás můžem doporučit se nezaleknout nápisu a jít se kouknout dál... až na začátek se jde skoro po rovince, takže to pak není ani náročný. A kdo riskoval pád ze srázů při samotným treku, riskoval už víc. Sedíme na konci/začátku Hidden canyon, odpočíváme, užíváme si slunce i výhledy. Přisedne si ke mně nějakej děda a začne si se mnou povídat. Asi po čtvrt hodině se rozloučí a jde zpátky dolů. Takže až se vydáte na trail Hidden Canyon, odvažte se jít dál, než kam vede oficiální trasa, jinak i vám tento kaňon zůstane "hidden".


Sestupujem z hor do údolí, zpět na bus. V autobusu narážíme na Čechy. Jeden z nich se s náma začne bavit. Je tu s CK a včera byli v Bryce Canyon. "Sněžilo tam." Ups! "Tam máme zrovna dneska namířeno!" Díky této informaci přehodnocujem plán spaní u Bryce. Za jízdy z autobusu vidíme laně wapiti. Ještě před odjezdem z NP Zion se vydáváme i s Jardou na poslední krátký trail na vyhlídku Zion overlook. Máme štěstí, na parkovišti je právě 1 místo! Stoupáme vzhůru...
Míjíme i zajímavou klenbu ve skále.


Tenhle trek je příjemnej. Hlavně u vyhlídky je spousta míst, který stojej za zvěčnění. Na rozloučení s tímto parkem vskutku ideální. Kolem nás skotačej chipmunkové, a že jich tu je požehnaně.


Snažíme se rychle přeject do Bryce. Zvládáme to brilantně. S výhledem sněžení si procházíme, co nejvíc vyhlídek. Začínáme na Sunrise Point (Bod východu slunce). Protože víme, že na východ slunce tu stejně už nebudem.
Z údolí přijíždí parta dobrodruhů na koních. Musí bejt super zážitek vidět tahle místa ze sedla.


Dál míříme na Sunset Point (Bod západu slunce). Snažíme se o kvalitní fotodokumentaci a tak s Jirkou vylejzáme i na sloupky, skalnaté výběžky atp. Jo, Jirka, ten se nebojí snad ničeho! Podobně riskoval už v NP Zion. Akorát Iva z toho málem dostává infarkt... A to ty sloupky patří k nejbezpečnějším místu, kam lez...


A ještě snímek pohledu, který se nám naskytuje.


Chvátáme k dalšímu bodu s názvem Inspiration Point. Jak tak shlížíme dolů, říkáme si, že musí být parádní dát si procházku údolím... Na Inspiration Point nás jeden týpek z Číny prosí o vyfocení. Využíváme ho a na oplátku se od něj taky necháváme cvaknout. Loučíme se s místem a jedem si hledat vhodný místo na přespání.


Zkoušíme ujet možnému sněžení v noci. Utah nás dostává svou krásou. Je to stát, kde by ani nemuseli být státní parky, protože celý stát je jeden velký přírodní park. Scenérie jsou dechberoucí. A i přes to, že chvátáme, nejde aspoň občas někde nezastavit. Anebo nefotit rovnou za jízdy...


Čarovnost krajiny nebere konce. Dvakrát stavíme. Naposled na vyhlídce, kde vidíme Aquarius Plateau a taky Navajo Mountain, která leží na pomezí hranice Utah- Arizona. Slunce se sklání níž a níž.


Jedem dál až dorazíme do jakéhosi městečka/vesnice. Mají tu několik ubytovacích zařízení. Z obav před zimou a díky této příležitosti se v nich ptáme na nocleh. Všude cena za pokoj kolem 100 dolarů... Zapadákov si umí určit cenu! To nepřijímáme a jedem dál. Hledáme "kempová místa" přes aplikaci "Maps with me". Doporučuju jí! Zanedlouho přijíždíme po písečné cestě až na místo, odkud se nám otvírá podobný výhled jak nad tímto textem. Jedeme výš, přejedem přes nějaké dráty. Jirka si hned vybírá místo. "Já budu spát na vyhlídce!" Chce spát skoro u kraje... to my s Ivou dáme přednost místu kousek dál od vyhlídky... nakonec otáčíme auto, ty dráty tu byly fakt divný... Sjíždíme po cestě zpátky a tak po půl-kilometru vjíždíme po vedlejší písčité cestě dál. Objevujem parádní místo mezi stromy, rozděláváme stany.
Tohle místo je fakt dobrý, i když není na vyhlídce.

Západ USA- Californie, Nevada, Arizona, Utah- II. část

6. listopadu 2014 v 14:21 | Nikita |  USA
Den 4.

Den pro nás začal už v noci. Děsivý burácení, zběsilý rány. BUM, TŘÍSK! ŘACH! Do naší železný schránky.
Dobře, že nemáme stan přímo u ní. Pro pocit jistoty ho máme 3 m od ní. Nesmírná blbost. Co teď?
Sakra, nemáme ve stanu nějaký kapesníčky nebo tak něco? Co, když medvěd půjde k nám do stanu. Musim dělat mrtvýho...Co, když se Iva vzbudí a začne vyvádět? Ať se neprobouzí! Jo, vypadá to, že spí... BUM! ŘACH! TŘÍSK! BUCH!
Karavan nad náma zapíná motor a odjíždí! Vůbec je netrápí, že jsou tak 2 h ráno a venku je tma jak v pytli. Se někdo má!
Zběsilý burácení trvá ještě několik minut. Ticho. Jít ven, anebo nejít? Začínaj na náš stan svítit lidi. Jdu ven, obhlížím okolí kolem stanu a přilehlý lesík. Vzduch už je čistej. Zjišťuju, že Iva taky nespala a měla stejný obavy z toho, abych se nevzbudila já nebo kluci a nezačly jsme panikařit... usíná se nám těžce, ale nakonec ještě na chvíli zaberem.
Asi v 6 hodin mě budí mručení. To ne, už zas? Ale je to o něco dál a lidi zaháněj medvěda hlukem...
Vstáváme, jdem jíst a vyprávíme noční zážitek i s tim, jak jsme se báli, že někdo udělá nějakou kravinu. Iva ještě dodává:" Ještě jsem přemejšlela, že bych něčim začla třískat, ale ve stanu byl jen polštář... a pak se mi zdálo, jako by někdo z vašeho stanu bouchal rukou o karimatku.", Jirka na celou kauzu medvěd reaguje originálně:"Já v noci nic neslyšel!"


Balíme stany a všecky věci. Je fakt, že ráno v lesíku v kempu je krásný, povšimněte si sluníčka prosvěcující skrz stromy. Žel, jiná fotka mi nevyšla. Ale tak aspoň vidíte i šutr, který jsme měli na našem místě. Dalši věc, co jsme asi měli udělat (a neudělali) bylo nahlásit Rangerovi medvěda. Já bych mu to klidně nahlásila, byl to sympaťák, ale nechali jsme to na jinejch a sami vyrazili do nitra parku. Za kvalitu fotky se omluvám, ale posuďte sami- vskutku sympaťák!


Co je třeba zmínit a možná už teď je fakt, že hned, co jsme vjeli do NP, začli jsme fotit všechno, co nám přišlo zajímavý. A že toho bylo na tuny. Chudák řidič nám musel zastavovat na každý minivyhlídce a my jsme z toho měli radost. Asi nejvtipnější na tom bylo to, že jme častokrát fotili úplný "NIC" proti tomu, co nás čekalo. Ale tak víš co, aspoň máme i jiný fotky z Yosemite, než co má většina turistů, který si fotí ty proslule známý atraktivnosti...
Třeba tohle je první záběr na místo, jež se nám zdálo fotogenický. Tak trochu jak NP v Čechách.


Zpočátku bylo při jízdě i zastavování veselo, ale netrvalo příliš dlouho, a když začal řídit Jarda, už nám nezastavoval na každým plácku, kterej se nám zlíbil. No, bylo to praktický rozhodnutí, jinak bysme vůbec nestihli vidět a projít to, o co nám šlo nejvíc. A tady přikládám snímek štastnejch fotografů u našeho auta, s oregonskou poznávací značkou, s kterou jsme byli nápadní snad všude. K tomu se ještě časem vrátím.


Jenže s přibývající krásou objektů začlo rapidně přibývat i turistů... zvlášt tam, kde se člověk nemusel nikam trmácet. A mohl vše sledovat přímo od silnice. V Yosemitech je krajina hodně různorodá a člověk jen stěží vybbírá, co by měl zachytit navždy. A hlavně skoro všude se ti podaří o kousek popojít a zajistit si ještě o kousek lepší panorama.
Chystáme se na velice krátkou procházku k prvnímu z větších vodopádů. Musím napsat o tom, že pro pobyt v Yosemitech je hodně důležitý výběr termínu. Ještě týden před naším odjezdem sněžilo. Některá místa tak přes zimu a na jaře zůstavájí nedostupná. Naopak, pokud se rozhodneš vyrazit do Yosemite až po horkém létě, hrozí, že některý z vodopádů budou vyschlý a tak uvidíš jen ty skály. A to taky nechceš!

Po dřevěným mostíku se dostáváme přes zlatavou řeku a lesíkem procházíme až k samotnému vodopádu. Cestou potkáváme nejen kluky horolezce, co zkouší místní přírodní stěny, tak ještě krásnýho ptačího zástupce místní fauny. Říkám mu "modráček". Kdyby byl o trochu blíž, anebo já o trochu míň slepá, zaregistrovala bych typicky sojčí pírka.
Jedná se o sojku Stellerovu. Přidala jsem ZOOM a na pírka vidět jsou. Nechám na vás působit dva snímky- jeden je ta sojka a druhej takovej "vydatlenej strom", abyste taky zažili trochu z tý yosemitský fauny a flory.



Naše další kroky směřujou zpět k autu, ale aby ta cesta nebyla tak jednotvárná, místo po cestě si to šinem přes louku. Jsme jediní, co to zkouší, ale alespoň se konečně cítíme jako v přírodě. Bez lidí. Pod mostem se odhodlávám, a že je opravdu teplo, lezu do řeky. Je studená, možná můžu použít i výraz ledová (ty ledovce v Yosemitech), ale v tom horku příjemně osvěžující. Dost jsme se báli, že zrovna v tomhle parku budem trpět zimou, ale ve skutečnosti trpíme vedrem.
Můj vstup do řeky inspiruje i pár dalších lidí, kteří do ní vstupují též.

Směřujem blíž ke středu parku a využíváme tamního parkoviště. Od tý doby nemám ráda moc modernizovaný auta, ve kterejch se nedá ani ručně otevřít okýnko, ale to se radši neptej proč :D Jdem navštívit i místní muzeum. Poté Iva hledá poštovní schránku a my s Jirkou jdem k místnímu Village Store a dáváme si něco k jídlu. Já mám smažený houby s kečupem. A k pití mlíko. Vím, ta kombinace zní divně. Pak už se snažíme využít zdejší hromadné dopravy. Nejdřív nasedáme do špatnýho busu a zažíváme takovou vyhlídkovou jízdu. Na druhej pokus už trefujem ten správnej a jedem směrem k Vernal Fall trail. Vyskakujem z autobusu, přecházíme most přes řeku a jdem na výstup. Ten je označenej jako středně těžkej a místy i středně těžkej je. Čím víc se blížíme k vodopádu, tím víc jsme mokrý, i když od něj jsme pořád docela daleko. Prší na nás vodopád! Někteří schovávaj foťáky do kapes, jiní chtějí fotku sebe s vodopádem, jako i já...


V první chvíli, co jsem koukala na tu fotku jsem si řekla, že to je die Katastrofe a je třeba jí smazat, ale pak jsem si řekla, že aspon je vidět, jak v reálu vypadá výstup nahoru. Zrovna v těhlech místech to dooost klouže, musíš si dávat pozor, abys neuklouz! Ale o kus dál už to je v pohodě. Stoupáme výš, až na kamenou platformu u vodopádu. Relaxujem u něj, fotíme se. Já s Jirkou máme chuť jít se podívat ještě k zadnímu vodopádu, k němuž už většina cestovatelů nedojde. Jirka vyráží na průzkum, ale vrací se s tím, že to bude ještě kus cesty. Vzdáváme to, protože chcem ještě vidět i další místa a bojíme se použít časovou rezervu hned ze začátku expedice, kdoví, co se nám po cestě ještě může stát. Jardu si oblíbila jedna veverka, těch je tu obecně docela hodně.

Sestupujem zpátky do údolí a vracíme se busem k parkovišti, jedem na vyhlídky. Objevujem jeden krásnej pohled a za jízdy se ho snažíme s Jirkou vyfotit. Dokonce si pak i necháváme zastavit auto. Naše fotka= kus pohledu a stromy, který zakrejvaj další výhled na něj. Sranda je, že asi o 300 metrů dál je udělaná oficiální viewpoint, zvaný Tunnel View. Nejspíš Jirka opět hlásí: " Se tu snažíme objevit něco, co už dávno objevený bylo!" Záběry z vyhlídky vypadaj opravdu o moc líp, než ty, co jsme se divoce snažily zachytit od silnice. Ale bylo by chybou, pomlčet o našem snažení. Znáš to, jednou něco nevyfotíš, říkás si, že tam za zatáčkou to bude vypadat líp a ono tam zrovna, jak na potvoru, není vidět nic! Na Tunnel View se kochal i nádhernej husky. Dostala jsem povolení od pánička si ho pomazlit. A pes se nebál přitulit!

Pokračujem v cestě dál směrem ke Glacier Point. Nadmořská výška závratně roste a spolu s ní i zima. Potkáváme ještě zbytky sněhu. Pohled dolů z tohoto místa je dechberoucí. Zrovna toto je jedno z míst, kdy nevíš, na jakou stranu se máš koukat. Slunce čaruje a my shlížíme dolů, v tom spatříme i Vernal Fall... a pak i ten další vodopád za ním, ke kterému jsme už nedošli. Je až k neuvěření, jak moc "hluboko" jsou. Obdivujem týpky, co si dají trail třeba na vrchol Glacier Point někudy z údolí. I když ty panoramata musí být úchvatný!


Chtěla bych se zdržet ještě na západ slunce, ale nechcem pokoušet spaní v divočině a navíc na černo v parku. Jedem směr Sequoia National Park s roozhodnutím, že až najdem cestou vhodný místo, přespíme. Už padá tma a my pořád ještě v lesích... jedem dál až ke krajině, co je opět rovnatá, ale už ne tak pustá. Něco tu pěstujou. Zkoušíme pár odboček ze silnice, ale nic nevypadá ideálně. Až to nakonec vzdáváme u jedný, za kterou je závora se zákazem vstupu, po pravici nějaká voda a po levici háje s čímsi. Stavíme stany a jdem spát. Jarda spí ve spacáku v autě.

Den 5.
Znova den, který začíná už v noci. Krom toho, že nás lehce vyrušují divné "technické" zvuky, staví se u nás i hlídka šerifů. "Co tu dělaj?", oblejzaj auto, koukaj na stany, nakukujou do auta... "Hele, voni tu snad spěj, nebo co!"
Probouzí Jardu a vyptávaj se ho. "Co tu děláte?"
Jarda zcela přirozeně a v klidu odpovídá: "Jedem z Yosemite National Park a zítra potřebujem být v Sequoia NP, jenže za cesty nás přepadla tma a nikde jsme nenašli vhodný místo k ubytování, tak jsme nakonec, v nouzi nejvyšší zvolili tuhle odbočku." Šerifům to jako vysvětlení stačilo a nechali nás spát dál.
Za brzkého rána vstáváme s pohledem na rozlehlé pomerančové háje. Kromě zábory se zákazem vstupu si všímáme i výstražné cedule s nápisem"12 000 V". Ty divně mechanický zvuky v noci s tím asi nějak souvisely. Kolem pomerančovníků se po zemi váli spadané pomeranče. Pár si jich každej sbíráme a vyrážíme dál. (V těch pomerančích jsou sice takový mini broučíci, ale ty prstem vyndáš a můžeš si pochutnávat. Nejlepší pomeranče, co jsem kdy jedla!)


Cestou k Sequoia National Forest docela bloudíme. Projíždíme malou vesnicí, v který je odbočka, co nás má dovést až k Sequoie. No, ona by tam asi i vedla, ale hned po sto metrech jízdy se asfaltka mění v nezpevněnej povrch, písečnou cestu, tu a tam odbočka s nápisem Back off! (Odprejskni)
Začíná nám to být dost divný... ta písečná stezka se mění v stezičku a je ještě o něco horší než na začátku, začínáme prudce klesat, to už se nám fakt nelíbí... nakonec Jirka hází zpátečku a zkouší jednu odbočku, no, nic, kam by člověk měl lézt. Vracíme se s autem do vsi a jedem dál po silnici, po níž jsme přijeli. Až za několik kilometrů zjistíme, že se jednalo o pochybení lidského faktoru a nějak nesměřujem k Sequoia National Forest, ale omylem si to razíme směr Sequoia State Forest. Čert, aby se v tom vyznal! Nakonec se v pohodě dostáváme do NP. K našemu udivení vidíme na jednej dodávce prstem napsáno: "AMERICA RUTI ŠUTI"! Dopisuju tam "TEXAS" a Iva dopisuje "AHOJ!"


Vcházíme do lesa se sekvojema, mezi nima se tu a tam přeběhne nějakej chipmunk. Stromy vypadaj majestátně. Nejvíc samozřejmě ten nejrozměrnější strom na světě, pojemnovaný General Sherman. U něj se setkáváme s několika Čechy.
Les voní, zima nám není, slunce svítí. Ideální čas pro návštěvu tohohle místa. Ještě nenápadně sbírám sekvojovou šišku. Originální suvenýry z cest musí být...


Procházíme i kolem kulatiny. To je pěknej kus dřeva! A pak ještě ohořelý sekvoje. Oheň není živel, který by sekvojům škodil, ba naopak jej k svému životu potřebují. Směřujem dál až se dostáváme k vyvrácené sekvoji. Ostatní odmítají se na strom jít podívat, ale Jirka se nakonec nechává zlomit. Brzo na to se běží podívat i ostatní. Vidět kořeny obra je impozantní! Ještě se vydáváme na Moro Rock trail. Počasí nám stále přeje.


Z vrcholu skály vidíme snad tři různé typy krajiny. Na horizontu v dálce vidíme i nejvyšší horu pohoří Sierra Nevada.
Kocháme se přírodou. Některý lidi lezou za zábrany, snad pro lepší fotky. Já mám ráda, když jsou snímky barevný. Na skále rostla růžová kytka, tak jsem musela cvaknout výhled i s ní.

Vracíme se k autu a popojíždíme ještě dál lesem až k tunelu ze sekvoje, ten mi ale už nepřijde až tak zajímavej, navíc pod ním každý auto staví, vyskáče člověk a fotí se tam. To mě nebaví... procházíme se ještě chvílí po lese a vyrážíme si prohlídnout ještě místní muzeum. Razíme pryč z NP. Asi je na místě napsat, že jelikož jsme počítali s návštěvou národních parků, koupili jsme si "roční pass", vstupy nás tak vyjdou o moc levnějc, než kdybychom platili v každým parku zvlášť.
Jak sjíždíme pryč z hor a lesa, začínaj se kolem silnice objevovat strašně vysoký rozkvetlý rostliny. Květy to má bílý, podobný náprstníkům. Netuším, co přesně to je. S Ivou se to snažíme vyfotit z auta, ale moc to nejde, když zastavíme na jedný vyhlídce, tak tam zrovna nikde žádný nejsou. Na noc máme zamluvenej Motel 6 v Barstow.
Šinem si to po americký silnici jak velcí páni! Z auta vidím kojota a chvíli na to už se ocitáme mezi ropnými věžemi.


Do města Barstow dorážíme v noci. Současně s náma tam přijíždí i jeden Němec na BMW motorce. Pokoj vypadá solidně, hotel má prý i bazén a ráno nabízí kafe v ceně. Dáváme přístroje na nabíječku a jdem spát.

Západ USA- Californie, Nevada, Arizona, Utah- I. část

5. listopadu 2014 v 18:05 | Nikita |  USA
Začlo to jedné velice pochmurné letní noci. Kdo tam byl, sám to ví, kdo nebyl, udělal snad i líp.
Ovšem té noci mě někdo pobídl k činům:" Vy*** se na ******** kretény a jeď do USA!"
"Hm, leda do Kalifornie..." A vlastně proč ne?

Hned v září jsem si našla celkem levnej zájezd do USA, ale víš co... zájezd :/
V zimě se na FB stránce "Spolucestování" objevila lákavá nabídka klučiny, že on a jedna holčina chtějí jet na západ USA a hledají k sobě další lidi. Plánovaná trasa byla extratřídní! Hned jsem se mu ozvala, že se mnou můžou předběžně počítat. V lednu už jsme byli 4 a začli jsme zařizovat letenky. Ty naše nebyly zrovna nejlevnější, ale druhá (levnější) varianta byla s přestupem v Denveru, na kterej byla jen hodina a neletělo se sjednou společností. Tak jsme radši neriskovali.

Měla jsem jistej problém s ESTOU. To bejvá, když nemáš ani účet a jinak než přes internet banking se to už nedělá... Nakonec mi nejen letenku, ale i ESTU zařídil spolucestovatel Jirka. A že jsme se se spolucestovateli mezi sebou VŮBEC neznali, rozhodli jsme se sejít v Praze. Do toho se nám ozvala skupinka dalších 4 dobrodruhů, že jedou tu samou trasu akorát po směru osmičky a odlítaj o den dřív než my, a že jestli bychom se s nima sešli ještě v ČR. Tak jsme se sešli všichní v jedinej den v Prg. V průběhu setkání jsme vymysleli, že bychom se setkali třeba i v San Franciscu.

Den 0.


O čem jsem zatim v článkách nepsala je to, jaký "štěstí" obvykle mívám na dopravu do místa odjezdu.
Jednou spadnou troleje hned za Táborem zrovna, když za pár hodin odlítá letadlo do Paříže, kam s tetou míříme.
Jindy za Táborem rovnou vykolejí vlak... Cesta se hnedle protáhne o 2-3 hodiny a člověk má pak hoodně, co dělat, aby stíhal. Díky podobnejm zkušenostem už vyrážím vždycky den předem. Jistota je jistota. Je krásný počasí, flákám se po Letnej, vzduchem voní léto a tráva. Všeljaká tráva... V noci odjíždím na letiště, posílám poslední zprávy před odjezdem. K mýmu překvapení na letiště kolem 1h ranní přijíždí i jeden známej a čeká tam se mnou do rána. Spát mi moc nejde, jezdící schody vydávaj nepříjemný zvuky.

Den 1.

Brzo ráno jdu na check-in, zdravíme se spolucestujícíma. Parta ve složení: já, Jirka, Iva a Jarda.
Zajímavost na okraj: Tři z nás jsou z Jižních Čech.
Kontroly probíhaj hladce, nasedáme do letadla směr Londýn. Já sedím vedle Jirky, Iva vedle Jardy kdesi víc vpředu. Hned po vzletu s Jirkou zjišťujem, že naše pozice je ideální. Před nás totiž usadili partu srandistů, co maj celou cestu vtipný hlášky... Vespodu letadla něco divně škrunchá a škrábe. jeden z nich to hned komentuje:
"Hele, dejte tomu vlčákovi tam dole nažrat!"

Nad Londýnem kroužíme dost dlouho, půl hodinu určitě, pak letadlo nabírá směr ČR.
"No, a je to! Tak v Londýně už jsme prej byli, tak máme zas vypadnout zpátky do Čech!", "Mi bylo divný že ta cesta do Londýna trvá letadlem dvě hodiny, to víš, hodinu letíš a další hodinu ti aerolinky poskytujou vyhlídkovej let nad městem!"
A v tomhle duchu se nesla celá cesta... smějem se bez ustání... jen Britové na nás opovržlivě koukaj.


V Londýně přejíždíme na jinej terminál busem. Trochu chvátáme. Nakonec máme dost času. Sedáme do letištní hospůdky, Iva s Jirkou si dávají pivo. Jdem k letadlu, do něj nás vyvolávaj po řadách a za chvilku jsme v něm.
Přisedá ke mně "prostorově výrazný" chlapík z Texasu a během letu mi často svým tělem omylem vytrhává sluchátka z přístroje. Ubíhá to překvapivě rychle. Jíme, sledujem filmy, posloucháme muziku, vyplňujem příjezdový papíry. "Trpíte nějakou chorobou?", "Ne!", "Převážíte s sebou zvířata?", "Ne", "Převážíte rostliny, hmyz nebo jídlo?", "Ne!" pod to dopisuju hvězdičku se slovy "Vlastně s sebou mám sušenky a musli tyčinky."

30. dubna kolem 15.h se ocitáme na letišti v SF. Čekáme na vstupní kontrolu USA. Štíp mě nějakej hmyz. Dostávám se na řadu a otipovávám si týpky, ke kterejm chci jít. Je jich tam dost mladejch a sympatickejch. K jednomu z takovejch mě posílaj. Bere mi otisky a vyptává se...
"Ahoj, jak se daří?"
"Fajn!"
"Jedeš sem na prázdniny?"
"Jo, tak nějak, chcem zkusit zažít pravej americkej road trip."
"Hezký, budete projíždět jen Californii?"
"Ne, chcem se dostat i ke Grand Canyonu, prohlídnout si cestou národní a státní parky, nějaký to město..."
"Na jak dlouho?"
"Dvacet dní asi."
"Co to tady máš dopsanýho?"
"No, že s sebou mám sušenky a tak."
"Aha. Tak to je všecko. Užíj si to tu!"
Dal mi na papíry razítko a poslal mě dál k turniketu, kde mě kontroluje další chlápek, tvrdě se na mě podívá a říká: "Zpátky!", koukám na něj udiveně, že jako kam mám jít... Posílá mě zpátky za týpkem, kterej se mě vyptával, a že mi prej něco chybí v papírech. Jdu zpět a sympaták mi na papír připisuje ještě "A" a volá na zachmuřenýho votravu:"No co, se mi líbila, tak jsem jí chtěl vidět ještě jednou!"
Ještě nás čeká poslední kontrola i s bagáží a pak nám nebrání nic v tom, abychom se vydali vstříc novým dobrodružstvím.

Kupujem jízdenky na metrobus, automaty nám dávají celkem zabrat. Vystupujem na Powell St. Po ulicích se pohybujou i dosti pochybné existence. Tráva je cejtit všude... policajti si vyhulů už ani moc nevšímaj- policajtem bych tu bejt nechtěla. Dorážíme do hsotelu, v kterým máme mít i snídani, necháváme tam věci a rovnou jdem do města. Zjišťujem, že blok, v kterým se nacházíme je fakt hodně pochybnej. Smažky, mařky, všude po ulicích... procházet přímo kolem nich v nás nevyvolává nejlepší pocity. Iva se snaží vyfotit jednoho fakt divnýho, ale namakanýho týpka a pobízí nás, at to zkusíme. "Nás sejme!"... hnedle se ocitáme v insticionální části města a podivní lidi jsou ti tam. Fotíme, užíváme si, je krásně teplo! Procházíme kolem Capitol building.


Krátce na to se dostáváme k staré zástavbě, ulicím plných viktoriánských domečků. Jo, tady bych dokázala žít! Obdivujem auta, domy, přírodu, mladíky... všecko... U jednoho baráku objevuju maliny. Koštuju... mňam! Přicházíme až na Alamo Square, kde kromě klasickýho pohledu na města (viktoriánské domy+ mrakodrapy), sledujem i lidi, ktěří tu chillujou. Někdo sportuje, jiní si dělaj piknik s přáteli, další si čtou... mega atmosféra!!! Nechce se mi nikam jinam. Schyluje se k večeru.


V tom si vzpomínám, že je tu ideální prostor k vykonání nápadu, ke kterýmu jsme došli s kámošem jednoho zimního večera ve vesnický vinárně. Řekla jsem mu, že jediný, co mě štve je to, že nestihnu májku, protože ten den už budem v US (a není nic lepšího než hlídání a podřezávání májek). On se mi posmíval, do tý doby, než zjistil, že v ten čas má bejt někde v Maroku. Tak jsme vymysleli, že uděláme májky na cizích kontinentech- americkým i africkým. Uvědoměle jsem si s sebou vzala krepák. Našla jsem malinkou sosnu a začla ji zdobit. Lidi celkem koukali, co se to děje. Strom vypadá vitálně, když v tom se zlomí snad ta nejsilnější větev, co tam byla, rychle ji narafičuju zpátky na strom a dělám jakoby nic... Fotím výsledek a rychle mizím i s ostatními. Původně měla bejt líp ozdobená, ale po eskapádu s větví radši nic. Procházíme dalšími ulicemi a posíláme zprávu partě, co sem přijela o den dřív, že bychom mohli zajít na pivo nebo tak něco. Už se stmívá a pořád žádná odpověď. Vzdáváme to a vracíme se do hotelu. Pořád kolem krásnejch domečků... Jdem spát...



Den 2.

Vstáváme hodně brzo, plán dne= navštívit Alcatraz. Lístky jsme si radši koupili už z Čech, nejlevnější nebyly (30 USD). Prohlídku máme v přesný poledne, takže čas na to prozkoumat další části města je. Jdem na "snídani". V kuchyni je možnost si dát čaj nebo kafe (to je fakt hnusný!) a sám si můžeš udělat palačinky- toť vše. Naše natěšenost na jídlo nás rychle přešla. Berem si foťáky a vydáváme se na cestu. Kupujem si celodenní kartu na MHD (platnou do půlnoci), musíme si koupit i kartičku na městskou, ta by měla platit snad i několik let. Zkoušíme první dopravní prostředek "cable car". Nastupování probíhá stylem "Hoštice", chlápek kontroluje karty a vyvážíme se. Vyskakujem na kopci, přebíháme přes křižovatky... jdem po Califonia St.


Dostáváme se do China Town. Jirka nás upozorňuje, že právě tady se daj nejlíp nakoupit různý suvenýry. Je tu opravdu velký výběr a zboží za dobré ceny. Což mi ještě nedokážeme moc posoudit, protože je to náš první střet s obchody vůbec (pokud nepočítáme ty s potravinami). I tak si každý něco kupujeme: poznávačky, pohledy... já si kupuju mikinu s kalifornským medvědem. Obdivujem i tradiční čínské oblečení.


Dále se vydáváme kolem italské čtvrti, kolem nás projíždí hasičský vůz a parkuje kousek od nás. Hasiči na nás volají, že jestli chcem, můžem se vyfotit v autě. Ná mje to trochu blbý, odmítáme. Věčná škoda. Tak se fotíme aspoň u auta.
Brzo objevujeme krásnou ulici (Filbert St.) s parádním sklonem. Čas už nás začíná lehce tlačit, ale neužívat si toho, že jsme tu se prostě nedá. Jsou tu krásný výhledy. Jdem na kopec, kde stojí Coit Tower. Neskutečný výhledy na druhou. Vidíme jak Alcatraz, tak i Golden Gate.


S Jirkou fotíme, Iva nás popohání, abysme stihli lod na Alcatraz. Když mi radši obětujem čas na focení i za cenu, že si pak popoběhnem. Dolů sbíháme po Napier Line, hodně zvláštní ulička vedoucí lesíkem o velikosti normální ulice, všude rostou rozličné květiny, jsou tu i palmy. Vede tudy dřevěný chodníček. Dostáváme se k přístavu a i lodi. Zástupy lidí=fronta. Lidi se tu fotí, na cestě zpět si můžou zakoupit svoje fotky s Alcatrazem. Naloďujem se a doplouváme k Alcatrazu.
Můžete se procházet věznicí jak chcete, ale upřímně doporučuju následovat audio nahrávku, kde vám hlasy různých lidí vypravují příběhy ze života ve věznici, doprovázeno to je různým hlukem. Nemá to chybu! Dovíte se i o tom, jak byli vězni trýzněni po psychologické stránce. Třeba těm, kteří žili v SF byli určeny cely blízko průzoru na město. To bylo na dosah ruky a přes to tak daleko. Na Silvestra mohli slyšet bujaré oslavy- za zdmi vězení. Jinak kolem strážních pozic visely klíče, které vězně přímo lákaly k tomu, aby je získali a pokusili se dostat ven. Dokonce se do toho jedna parta pustila... Jeden vylezl na ochoz, odzrojil strážníka, vzali klíče a snažili se otevřít dveře. Ani jeden z klíčů tam nepasoval! Ty, co pasovaly neodemykaly!


Útěk z věznice byl utopie i kvůli tomu, že do SF je to asi 2 km a voda má celoročně tak 10 C, krom toho jsou v ní silný proudy a netrénovanej člověk to prostě nedá. Ono stačí jen si zajít "na dvorek" nebo na vyhlídku před věznici, kde vane ledovej vítr. Inu, dobrého po málu...


Další věcí, co nás celkem překvapila byl i fakt, že dozorci žili hned pod věznicí i se svými rodinami, dětmi... a snažili se svoje domy opečovávat a žít úplně normálně. Věznice byla uzavřena r. 1963 z finančních důvodů.


Jirku jsme našli sedícího dole, už čekal na přívoz. Vzdal audio průvodce, protože tomu moc nerozuměl. Sám si to prošel velice rychle. Bohužel se tím ochudil o strhující příběhy. U přívozu se na mě obrací jedna žena a povídá:"To máš z Istanbulu?", ukazuje na můj přívěšek s osmanskou tugrou. "Jo, přesně odtamtud. Jak jste to poznala?"
"Mám doma podobný z Istanbulu. Sama jsem původně Turkyně, ale žiju s rodinou v San Franciscu."

Loď nás odváží zpět do města. Pokračujem pěšky na Pier 39. Krásnej přístav s obchůdky, posezením a občerstvením. Dokonce tu prodávaj i mušle a další věci z oceánu vytažený. S Ivou se nám líbej jedny šaty. Jdem si je zkusit... žel na nás už tak dobře nevypadaj. Škoda. Jinak příjemný místo na procházení i s dětma, žádný auta, klídek, hezký prostředí.
Dáváme si oběd v BubaGump Shrimps. Krevety jsou fakt dobrý. Iva s Jirkou maj chut to zapít pivem.
Jirka kouká do lístku a říká: "Hele, tohle pivo znám. To už jsem měl. Tak si ho dám i tady!"
Iva:" Tak já si ho dam taky!"
Číšník to přinese, Jirka se napije a prohlásí:"Aha, už vim, proč si ho pamatuju! To pivo jsem měl a vůbec mi tenkrát nechutnalo..."

Pak se jdem kouknout na tuleně. Jednu z hlavních atraktivit Pier 39. Mě zaujal tenhle samotář.


Jarda s náma nejel na Alcatraz, ale procházel se právě po Pier 39 a našel i nedalekou ponorku a bitevní lod, využil čas a šel na exkurzi do nich. Prej tam byl i jeden veterán. Procházíme podél pobřeží směrem k nejklikatější ulici světa. V přístavišti nám ještě Jarda vypráví svůj zážitek:
"Tam dál stál takovej černoch jako křoví, byl schovanej za větvičkama s listím a vždycky, když šel někdo kolem něj, tak na něj z toho křoví vybafnul! Jste měli vidět, jak ty lidi pozorovali, co ostatní udělaj, až na ně vybafne!" K naší smůle tam chlápek už nebyl a důkazem jeho působení bylo jen pár listů na zemi.

Povídáme si a Jarda nám vypráví o tom, jak si s kámošem v Praze sedli na Karlův most a nabízeli lidem zadarmo nakreslení nepovedenýho portrétu za 5 minut. V tu ránu se nás zdraví parta jdoucí proti nám " Zdravíme krajany!"
První Češi, který jsme zatim potkali. Bylo to příjemný, že se k nám tak hlásili.

Procházíme i kolem proslulé čokoládovny Ghirardelli. Chut by byla, čas ne... vstoupáme vzhůru po ulici, kde jezdí cable car. Z ulice je krásně vidět Alcatraz.


A tak jsme vyšloupli kopec a dostali se na Lombard St., kupodivu na ní byl velkej provoz.
Řídit bych po ní nechtěla, krom těch zákrut se do cesty motaj ještě turisti, který maj pocit, že se prostě musej vyfotit přímo v silnici. I s provozem.

Celodenní jízdenku jsme skoro nevyužili, chcem to napravit při cestě k mostu Golden Gate. Několikrát přestupujem. V prvním busu se stane nezvyklá věc. Je plno, ale jsou tam odklopovací sedačky. S Ivou je zkoušíme sklopit, ale nejde to. V tom už je u nás půl autobusu, pomáhaj nám a řešej to. Ženská u nás:"To nepůjde, je to rozbitý!"
Mladej afroameričan na to:"A co by to nešlo, se musí pořádně zatlačit!"
"Hele, to musíš nejdřív nazdvihnout!"
I když to řešilo x lidí, sklopit se to nepodařilo, ale ta ochota byla milá. Další spoj měl zpoždění. Most pořád daleko.
Nakonec přijíždí městská a jedem. Už skoro zapadá slunce. U mostu jsme, slunce lehce nad obzorem.


Golden Gate má přes 2,7 km. S Ivou se hecujem a v zájmu bytí na konci ještě před západem- běžíme! To motivovalo i Jirku a běží hnedle za náma... Stíháme to jen tak tak! Co je třeba vzpomenout je fakt, že tu fičí tak nepříjemně ledovej vítr, až to bolí! A krom majestátnosti obřího mostu nás zaujala informace, že most natíraj každej rok na červeno a jakmile dojedou z jednoho konce na druhej, už aby začínali zase... Bohužel už to nestíháme na vyhlídku na kopci, slunce už je to tam. Poslední fotky z vyhlídky a pohledy na město.

Co je třeba vzpomenout je fakt, že tu fičí tak nepříjemně ledovej vítr, až to bolí! A krom majestátnosti obřího mostu nás zaujala informace, že most natíraj každej rok na červeno a jakmile dojedou z jednoho konce na druhej, už aby začínali zase... Bohužel už to nestíháme na vyhlídku na kopci, slunce už je to tam. Poslední fotky z vyhlídky a pohledy na město.
Cesta zpátky není příjemná. Jak zalezlo slunce, hned se udělala příšerná kosa. Jarda nám vykládá o námořnický knížce a vzpomíná, že i na lodi veterán vyprávěl, že se používá fráze "ayo ayo" pro souhlas s vykonáním rozkazu.

Do hostelu dorážíme pozdě a znaveni únavou uléháme, ještě si nabíjíme baterie do přístrojů.
Technická poznámka: Všichni 4 jsme mega spálený od slunce.

Den 3.

Ráno připravuju palačinky pro ostatní, bavím se s lidma, co tu jsou taky. Nejdřív s mladým Švédem, kterýho sem vyslala firma a pak s Indem, kterej pracuje v hostelu. Ten mi dal přezdívku "pancake master". Ostatní vyráží do půjčovny aut Alamo. I auto jsme si rezervovali už v Čechách, jen jsme se báli, co nám nakonec přidělej. A světe div se-krásnej Crysler!
Road trip začíná! Vymotáváme se ze San Francisca a přes Golden Gate. Napadlo nás, že bysme se mohli zajet podívat na vyhlídku, ale nejdřív sjíždíme na místě, kde silnice vede na opačnou stranu. Jarda se toho nebojí a přímo na silnici obrací auto. Poté, co odbočíme správně, máme problém se zaparkováním. Na vhodných místech jsou místa obsazený, v zatáčkách se nám moc stavit nechce. Poprvý stavíme na vyhlídce, kde toho moc není vidět, na druhej pokus už zabíráme flek přímo nad mostem. Jenže je silně pod mlhou. Jirku ani to neodrazuje a vyráží kupředu. Tahle fotka je od něj.

Pak už nabíráme směr Sacramento, hlavní město Californie. Cestou stavíme ve Walmartu. Nelze na něj říct nic, než "fakt super obchod"! Jo, tam by mě i bavilo nakupovat. Berem si chleba, párečky, ovoce. S Ivou si kupujem zeleninovej salát s masem a dresingem. Dohromady na místě zavrhujem nápad s vařením, kvůli kterýmu jsme si chtěli v US koupit vařič. Nejspíš nebude moc času na vyvařování a bez čaje to přežijem. Iva kupuje stan. Ještě kupujem toaleták. (Pozn.: To byla pěkná blbost, v západní Americe je ho všude dost!)
Dobrej kulturní šok nastává i u pokladen, kde se VŠECHNY prodavačky usmívaj a ještě se ti OMLUVĚJ, když jim něco nejde. PODĚKUJOU za každej nákup a ještě ti SAMY nandaj zboží do tašek. No, další překapení je pro nás to, KOLIK igelitek nám dávaj. Máme jich fakt na rozdávání. Ekolog ve mně by se zbláznil.
Jdem si pochutnat k autu, když v tom zjišťuju, že muj salát si omylem vzala Iva. Kdyby v jejím nebylo vajíčko, tak by mi to ani nevadilo... Jenže vajíčka nesnášim... Obětavě ještě běží do obchodu a přináší mi "můj". Jedem dál.
Po chvíli dojíždíme do Sacramenta. Trochu se motáme v uličkách číslovaných čísly a písmeny. Člověk si tu mimo centrum ani nepřijde jak v městě. Kolem všech domů samý stromy. Takovej les ve městě po celym městě. Parkujem někde poblíž centra a vyrážíme na průzkum. Řeka je naším navigačním bodem. Procházíme kolem padacího nmostu Tower Bridge, po pravici se nám odhaluje průzor doměsta a pohled na Capitol.


Jenže hned za silnicí se rozprostírá stará městská výstavba, dřevěný přístaviště a taky Pacific Rail Road depot i s vlakama.
Rázem se ocitáme v jiném století... Člověk neví, co označit za největší zajímavost. Ivu to nejvíc táhlo k vlakům, mě víc do města, ale byla by chyba něco vynechat. Hodně nás zaujal jeden obchod s karamelovými sladkostmi. Neskutečnej výběr různejch pochoutek z karamelu, od čokolád s karamelem, přes karamelovou zmrzlinu, griliáš až k jablku v karamelu. A to sis ještě moh vybrat, jakej karamel na to jablko chceš. Tak jsme neodolali. Vynikající chuť jablka v karamelu mi chybí dodnes...



Procházíme se uličkami a užíváme si krásnýho počasí. Tam, kde se dřevěné domky blíží moderní výstavbě přibývá sortimentu typu suvenýr... ještě se nám poštěstilo narazit na staré vyblejskané motorky parkující v uličce. Fotím se na motorkách a obracíme se k starému městu zády. Procházíme podchodem s krásnými graffitti na stěnách. Nutno podotknout, že umělecké grafitti jsme vídali i v San Franciscu. Tak trochu jinej level, než sprejeři u nás v Čechách.
Jenže čas je neúprosný, vracíme s k autu, procházíme si prosklenou bussiness budovou, protože si pamatuju, že kolem ní jsme jeli. Docela divnej pocit, když seš ve skupině sportovnějc oblečených lidí a všude kolem jen samí lidi ve formálním. Před odjezdem z města ještě stavíme u Capitolu. Jirka se vydává na průzkum. U Capitolu roste i sekvoj. První, kterej vidíme, zdaleka ne poslední. Vyjíždíme z města a zanedlouho si to autem klestíme po dlooooooooooouhejch silnicích, kolem snad nějaká prérie, nebo co. Za nějaký desítky mil občas jeden barák. Mazec. Tak v takovýhle pustině by chtěl žít asi málokdo. Stavíme na jedný vyhlídce, kde se konečně po "plackovitý" rázovisti krajiny objevil i kopec a na něm křoví. Údajně bysme dole měli vidět rozlehlou prérie, která činí víc než 80 mil. Pod náma je mlha. Vidíme velký kulový.


Směřujem dál. Kolem krásnýho jezera, kde Jarda odmítá zastavit a mě to trápí i dneska. Bylo to krásný jezero, kolem hezký baráky, vily, prostě nádhera... a ještě čarovnost osvětlení sluncem... no, nenaděláš.
Blížíme se k městečku Jamestown, který oficiálně vzniklo za dob Kalifornský zlatý horečky a pořád si udržuje svůj starodávný vzhled. Krom toho je Jamestown proslulým železničním městěm. Dnes tu najdete i živoucí muzeum železnice, kam jsme zamířili hned po příjezdu do města. Slunce už je za horizontem, nikde ani živáčka, tak to tam prolejzáme sami a hledáme nějaký starý parní lokomotivy. Je to takovej divnej pocit, prolejzat tam za tmy. Naštěstí místo asi nikdo nehlídá a nikomu to nevadí...

Jenže do města už se dostáváme za tmy, takže moje nadšení pro focení rychle opadá (můj foták za šera fotí fakt na houby). A tak jdem aspoň do místního hotelu resp. hotelovýho baru. Ten je víc než luxusní. Výzdoba jak z času Titanicu, prostě pecka. Dávám si domácí sodovku, Jarda colu, Iva s Jirkou opět pivujou. Pozn.: Jarda prohlašuje, že pokud si chceš dát v californských barech něco levnýho, tak nejlevnějc vychází Coca-cola. Vypadá to, že bychom v baru vydrželi, jenže ještě dneska chcem doject do Yosemitskýho národního parku, resp. do kempu, v kterým jsme si zarezervovali místo už tenkrát při setkání v Praze. Odcházíme z hotelu a jdem k autu.




























Brázdíme silnici směrem k Yosemite National Park. Čím víc se k němu blížíme. tím víc mám v autě strach. Asi potřetí v životě se bojím v autě. Poprvý jsem se bála v Turecku, když jsme se řítili v ulici rychlostí 190 km a viděla jsem překážku, do který jsme měli narazit. Podruhý v Turecku, když jsme autem honili nějaký blbečky na motorce, co jeli v protisměru a málem to do nás naprali... To jsem se radší na rychlost nedívala... A pak až v Americe... nejeli jsme sice závratnou rychlostí, ale moc na to, v jakejch serpentinách jsme se pohybovali a jakej sráz byl po náma (podle světel v údolí).
V 22:31 už jsme u vjezdu do NP a brzo na to vjíždíme do kempu. U vjezdu už není žádnej Ranger. Rozděláváme stany, vyndaváme všecko vonící z auta do železnejch schránek. Původně si chcem postavit stan přímo u schránky, protože tam je jediný rovný místo na našem plácku. Jenže to je risk. Už jsme v medvědí zoně. Začíná divočina. Usínáme.

Kam dál